Jsou právě dva přírodní zákony, které fungují za každé situace: lidská hloupost a druhý zákon termodynamický; a na těchto vybudoval Asimov tři povídky či spíše novely, v nichž se právě pojí jeho hluboké technologické znalosti z oblasti fyziky, chemie, astrologie a dalších s naivností lidského charakteru, jakou umí s lehkou nadsázkou, sarkasmem a humorem podat jedině on.
Průvodní okolností pro vznik této knihy byla, jak jinak, Asimovova arogance. Jako vážený spisovatel (ještě než začal fušovat do sci-fi) se zúčastnil přednášky, kde se několik scifistů v čele s Robertem Silverbergem zaobíralo některými vědeckými tématy.
"Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu - mohl to být jakýkoli izotop - a po chvilce váhání řekl: "Plutonium 186." Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže.
"(...) Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku." (...)
Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo."
Pokud je první povídka Proti hlouposti... nadstavbou nad čistě vědeckotechnickým pokrokem lidstva, kterému se podaří kontaktovat parasvět a paralidi, s nimiž se posléze úspěsně dokonce i domluví, a rozpoznat přicházející hrozbu zániku světa a nakonec stejně nemoci učinit nic, neboť jednotlivec ve společnosti hlupců nemůže než přihlížet vlastní smrti; pak druhá povídka ... Ani sami bohové... je výcucem emocionálního rozpoložení dívky-emocionála, která cítí, cítí tak intenzivně, že nedokáže a nechce splynout se společností v jakousi Triádu, tvořit harmonii, na níž je celý tento sociosystém založen. Bytosti už nejsou lidmi, rozděluje je mysl, rozděluje je stěna pocitů, diference mezi Měkkýši a Tvrdýši nemohou být překonány, dospěly do takových rozměrů, že každý jeden vytváří naprosto odlišný společenský druh, a to nejen po stránce duševní, také tělesnou stavbou nebo mechanismy bolesti. Je to velice nepředstavitelně vymyšlený svět, přitom není ničím jiným než extrémem nás samých.
Už se mi dávno nestalo, že bych byla výjimečně překvapená pointou povídky, ale tady tomu tak bylo. Když se obě propojí, musí i vám uniknout ono udivené "Aha!". Asimov je v tomhle mistrem, všechno má technicky, strukturálně vymyšlené do posledního detailu, proto se v posledním příběhu vše náležitě zakončí. Je zde výrazné chvilkové překonání krize v důsledku výjimečnosti jednotlivců (s tímto pak pracuje zevrubně jinde, postaví tak celý vesmír... ale o tom snad později). Nicméně je pozoruhodný samotný myšlenkový záběr, Asimov se nikdy nesoustředí jen na povrchovou, jednu část rozměru, vždy přistupují posléze i ostatní, tady tedy v každém dalším příběhu, až k nenucenému vrcholu. Hm! (to je také jeden z bezděčných, existujících vyvrcholení, ale zas někde jinde...).
Hodnotím knihu Ani sami bohové (dokonce snad začínám abecedně) na výbornou, ani jednou snad jsem u ní neusnula, což je u mě výkon.
No comments:
Post a Comment