Jak to všechno začalo

Já, robot je knihou, kterou samozřejmě všichni znají, netřeba ji tedy zvenku šířejí představovat, nicméně přeci nejom se podívejme i dovnitř ní. Představa, že její obsah je úměrný zpracovanému filmu stejného jména, je zcela mylný. A pokud byste, tak jako já, čekali v knize alespoň povídku, jež stála předlohou filmovému zpracování, tak se, tak jako já, nedočkáte.

Asimov zde staví příběhy propojené rozhovorem se zakladelkou a robopsycholožkou největší firmy na výrobu robotů a problémy spojenými s porušováním třech robotických zákonů. Každá jednotlivá povídka, počínající čistou a průzračnou první (Robbie), jako by ztrácela cosi ze své idyličnosti a jednoznačnosti, neboť pokud se v začátcích řeší, zda může robot být člověku přítelem, být schopen jakýchkoli citů, být součástí společnosti, v dalších povídkách pak překračujeme tuto zdánlivou jednoduchost a dostáváme se do slepých uliček formovaných nejednoznačnými formulacemi příkazů či konstruováním stále výkonnějších a výkonnějších robotů, kteří pak podléhají nejen existenciálním pnutím, dokonce „věří“ (Hra na honěnou, Rozum). A právě tito roboti se stávají vždy hlavními postavami, které jsou schopny oněmi slepými uličkami procházet a přitom porušovat zákony, jimiž se musí řídit.

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Příručka robotiky (56. vydání, 2058 n. l.)

Vycházíme od těch nejméně problematických konfliktů, nejprve pouze v rámci jednotlivců-robotů, kteří se ocitají na hraně s vlasním přesvědčením a s některým zákonem, posléze ovšem přistupují kolektivní problémy týkající se řízení většího počtu robotů, což vede například k zahlcení takovéhoto vedoucího robota povely, mezi nimiž nedokáže upřednostňovat, a tedy nějakým způsobem může ublížit člověku, až docházíme k tomu nejdůležitějšímu, k robotům, kteří nabyli plného vědomí, kteří dokáží číst myšlenky, kteří dokáží lhát, neboť jedině lží neublíží člověku po psychické stránce (Malý ztracený robot, Lhář). Největší dilema ovšem nenastává s těmito roboty-chytráky, ale s roboty-humoristy, to si teprve člověk nad problémy zapřemýšlí... a robot pěkně pobaví (Únik).

Kniha je perfektně strukturovaná, graduje jak vnitřním obsahem jednotlivých příběhů, tak technologickými/robotickými programy a postupy při výrobě nejprve primitivních, nemluvících krabic, až ke Strojům, které neovládají jen jednotlivé politicko-georafické oblasti, ale samotnou budoucnost lidstva. Samozřejmě v rámci zákonů robotiky, tedy v nejlepším zájmu člověka. Nebo alespoň podle jejich úsudku ohledně nejlepšího zájmu.