"Co kdybyste našli jazyk, který pálí informacemi stejně, jako puška pálí projektily, rovnou do srdce? Co kdybyste zjistili, jak ho rozluštit, ale význam byste vyčíst nedokázali, neznali byste přený smysl slov, jen jejich důležitost, jejich funkci jako spouštěčů emocí? (...)
Co kdybyste sestavili knihu (...), a někde v té knize by byla všechna slova, co nikdy neměla zaznít, tajné významy, které nikdo nikdy neměl slyšet? Co kdybyste, kdykoli na vás někdo promluví, přesně věděli, co k vám cítí - nedůvěru, strach, závist? Ty věci, co je lepší neříkat?
Co kdybyste to cítili i z vlastního hlasu, každou pochybnost, každou ješitnost? (...) Co kdbyste slyšeli vlastní odraz, cítili uvnitř vlastní ozvěnu? (...)
Bojím se byť jen promluvit, protože se ptám, jestli ten jazyk, tak čirý, tak přesný, že přepisuje myšlenky těch, kdo jej slyší, nemůže přepsat i samu realitu."
Hal Duncan: Pergament. (str. 370-374)
3 comments:
Já bych řekl, že ani ne tak katatonických a jako spíš paranoidních. :-) To je něco jako úděl telepata "vím, na co myslíš", "co si o mně myslíš". A na toto téma sci-fi literatura nikdy neškudlila. Napadá mě třeba román Umírat v nitru od Roberta Silverberga. Je schopnost čtení myšlenek prokletím, vinou, šmíráctvím? Jak bys s ní naložil ty? Nelákalo by tě lidmi manipulovat? Nebyl bys nešťastný jako Selig (hlavní hrdina to knihy)? Může být vůbec člověk šťastný, kdyby mu spousta věcí, která normálně zůstává skryta, byla odhalena? Myslím, že v lidské přirozenosti (v její nevědomosti) je to zařízeno docela dobře.
Nebo by bylo možné absolutní porozumění, což by snad mělo ještě horší následky.
Absolutní porozumění? To by bylo skvělé, ne? Člověk by hned věděl, jestli jo nebo ne, jestli někoho neotravuje nebo zajímá, jestli jeho komentáře třeba nelezou někomu na nervy...atd. :-)
Svět by byl nádherný.
Já bych to zařídil tak, že by lidé neviděli všechny skryté myšlenky toho druhého, ale jenom ty "zásadní".
Post a Comment