Výjimečné danosti

„Za dávných časů si lidé v každém stavení po celé zemi večer umývali nohy zrovna tak, jako to dělají dnes, a když si člověk umyje nohy, tak má vždycky tu vodu hned vylít ven, protože špinavá voda se nikdy nemá nechávat v domě přes noc. Staří lidé říkávali, že když se ta voda od nohou nevylije a nechá se stát uvnitř, může to přinést do domu neštěstí, a taky říkávali, že než člověk tu vodu vylije, má na výstrahu zavolat „Seachain!“, pro případ, že by se mu tam připletla nějaká bytost nebo duše nešťastná. Ale na tom teď nezáleží, já vám chci povídat pohádku…“ (str. 131)
I nějak takto by se dala uvézt kniha Claire Keeganové, tato irská spisovatelka je autorkou dvou knih, povídkových sbírek, v nichž vyniká nejen schopností podat hluboký, téměř až magický příběh na několika málo stranách, také schopností ovlivnit čtenáře, naučit jej prožívat životy postav, cítit s nimi a toužit stále po něčem, co dosud nemají, či co jim bylo odejmuto.
Nacházíme se někde na hraně fantazie s fikcí, mýtu s folklórem, neboť stejně jako je skutečná krajina a mnohdy bídný život a neúrodná pole, tak s jemností téměř magickou jsou skutečná personifikovaná zvířata, pověry, věštby a tradice především. Lidé v těchto malých vesničkách jsou pevně vrostlí v půdu a rodinu, strádají s každou shnilou bramborou, s každým dítětem, které se rozhodne odejít z domu za lepší budoucností. Snaha změnit svůj osud, je vždy marnou. Život je vždy pouze lepší a horší, těžko proměnit to, co bylo předem určeno.
Proto také šťastné příběhy nacházíme pouze ve vyprávěních, ve snech; život ve zchudlém irském venkově je až baladický a za každý prohřešek je trpce chucen.
Povídková sbírka Modrá pole by mohla být charakteristická nejrozličnějšími vůněmi, neboť než můžeme začít číst jeden každý příběh, musíme zhluboka vdechnout jeho vůni, teprve pak s nádechem rododendronů, růží či fuchsií smíme krátkými záblesky nahlédnout do obyčejných životů obyčejných lidí žijících kdesi na irském venkově, vhledy do zvláštně jedinečných okamžiků, zvláštně jedinečných osudů těchto toužících a nenaplněných figurek, které jsou nám představovány krátkými nastíněními.
V obyčejnosti se zrcadlí krása každého tohoto příběhu, v němž pokaždé znovu nalézáme kousek sebe, neboť autorce se mistrně daří vždy zachytit jen letmý obrys, kterému až my smíme dát pevný tvar, dotvořit podle šablony vlastní. Autorka má schopnost nacházet ohromný význam v obyčejných každodenních věcech, kterým jiní lidé nevěnují pozornost jen proto, že se stávají každý den.
Povídková sbírka Modrá pole by stejně tak mohla být charakteristická časem, v němž se jednotlivé povídky odehrávají, neboť vždy smíme vidět jen poměrně krátký úsek, o to barevnější, zřetelněji vystižený, často jde jen o několik hodin, jen jedna událost je zde zachycena s dokonalou přesností. Neexistuje žádné předtím ani potom, je pouze nyní. Ostatní buď domýšlíme, nebo naprosto vypouštíme. Nezříkáme se dějin, ty zde hrají důležitou roli, pouze zapomínáme bolestivé vzpomínky. Na vlastní život je nutné se dívat s odstupem, jako na kapitolu zapsanou v učebnici dějepisu. Až podivně necitelné se mohou zdát jednotlivé postavy, přestože jsou konfrontovány s život měnícími situacemi, reagují navenek apaticky a k hlubšímu nitru je přístup odepřen. Pouze v domněnkách předpokládáme úzkost a ztracenost.
Tedy plyneme s jemnými slovy, přikládáme jedno k druhému a dáváme tak vznikat šedavým osudům. Takto například vyniká povídka Pomalá smrt v bolestech, kde nejen čtenář, především spisovatelka sama, tedy hrdinka (autorka) sní o poklidných, osamocených dnech.
Mnoho příjemných věcí lze pojit s pomalým uplýváním a prostředí této povídky je tomu dokladem. Irský venkov je kouzelný nejen pestrobarevností slov, jichž autorka vhodně užívá k předestření celistvého obrazu příběhu, je kouzelný také jedinečností jednoho každého života, příběhu, jež se jako by promítaly přímo v nás, tak dokonale se s těmito sžíváme, víme přesně, kde začínají – v osamění. Mít možnost volby, odpoutání se od závazků a jiných osob; moci si natrhat větvičky divokých fuchsií, naplnit jejich rudými zvonečky každý džbán v domě a pouze se těšit z těch kvítků.
Alespoň s takovýmito tužbami se setkáváme s hrdinkou – spisovatelkou – snažící se odpoutat od reality a uzavřít se kouzelností krajiny a slov. Tento útěk od nedořečených vět, nefungujících vztahů, komunikace by se mohl zdát hlavním stále se opakujícím a nikdy naplněným motivem mnohých dalších povídek (Dárek na rozloučenou, Modrá pole, Lesákova dcera), je však pouze základem v pozadí. Popsat svět a to, co se člověku děje v hlavě, zachytit každý jednotlivý, bezvýznamný okamžik a zamyslet se nad ním, pak jedině i tyto mohou odeznít v bolestech, které očišťují a dodávají novou inspiraci.
Letmými výjevy, strohostí, přesností jen nahlédnout do cizích světů a životů, pryč od vařících se popraskaných vajíček, ze kterých vytéká bílá struska. Opustit danosti a začít znovu nově, třeba v Americe, především však zbavit se břemene tradic a povinností, podivných rituálů. Rodina zde není zázemím, stává se tím, od čeho je třeba se odpoutat, aby mohl být započat, téměř zrozen nový člověk, proto hrdinové zas a znovu utíkají od všedního života, od nechápající rodiny, od nehezkých zážitků, od všeho co bylo a od sebe samých; nejsou nespokojeni s tím, co mají, pouze nepřestávají stále toužit, nechtějí se spokojit s daností, se dny, které se v kruhu otáčí, kde se nemění rozhovory, pouze tváře osob. Jedinci jsou zde bloudícími a ztracenými mezi houfem nepřekonatelných překážek. Autorka předkládá čtenáři tyto nejrůznější figurky ve své neúplnosti, proto je tak snadné dosadit za ně sebe, sami se tak stáváme neúplnými, až četbou nahlížíme někam „za“ knihu.
V komunikaci k neporozumění, zbývá jen letmé prohození několika slov, jedině postava, která se stále hledá, dokáže ve vesnici pomlouvačných, závistivých obyvatel vidět pravé tváře těchto přetvařujících se. Je však těžké být nestranným pozorovatelem, když znáte hříchy ostatních. Mnohem lehčí je být vně celé této společnosti, neboť sebepoznání leží vždy na druhém břehu řeči.
Těžko volit v příbězích, zda je lépe držet se omezující přirozenosti či se pokusit ozvláštnit planý den něčím umělým, byť by šlo o lásku a štěstí, lidé se v těchto končinách nikdy nemohou změnit, vždy jim bude stačit poloprázdná sklenice od marmelády a včerejší patka chleba… sklenice piva a bezedný spánek s krásnými sny.
Stín promarněného života s omezeným mužem, nevděčnými dětmi, vlastním svědomím dosedá na hrdinky těchto povídek každý nový den. Přitom může být rodina překvapivě spojena třeba prašivým nalezeným psem, který přesně dokáže vycítit jejich pocity a útrapy. Rodina zde nikdy není schopná jakékoli vzájemné komunikace, propojení, porozumění si. Pouze sny se stávají okamžikem, kdy je každý člen schopen mluvit a naslouchat druhým, proto také němá tvář je vodičem mezi manželi a dětmi, úplně odlišnými bytostmi. S odchodem psa ovšem odchází veškeré porozumění, veškeré naděje a láska, která tam nikdy nebyla. Nakonec je toho vysloveno tolik, že už není o čem mluvit. Ocitáme se až Na samém okraji moře, kde se stejně nestačíme ani smočit, neboť čas stojí vždy proti. Někdy musí stačit pouze vědomí toho, že jsme takto učinit mohli, přestože skutečnost zůstává stále stejně bezradnou, neukojenou.
Ovšem samotný pesimismus je překonán návratem. Lze tak vidět návrat k původním hodnotám, které byly v touze po něčem lepším opuštěny, znovu se stávají hodnotnými staré, prázdné dny. Návraty jsou také odchody, v nich se zračí síla jedince, navrací se do nového očekávání, navrací se od promrhaného života znovu do snu, kde jedině se může pokusit ještě něco prožít, znovu snít.
Proto také čtenář může v každé jedinečné povídce nacházet podobné motivy, které činí tuto sbírku celistvým příběhem. Noc jeřabin nás uvádí v svět, kde skutečnost a pohádka splývají v jedno, kde lidské životy jsou řízeny mnohými nevysvětlitelnými silami a na minulost je možné zapomenout pouze na dlouhých zimních nocích a bouří. Pouze ve vzpomínkách lze se těšit z budoucnosti, z těchto výjimečných povídek z prostředí sice reálného, přesto pro nás spíše prodchnutého téměř až blouznícím fantasknem.