Nekonečno otevřeno

Dalším zářezem, který s radostí po dlouhé době hloubím opět do mílové hole, jež s takovou pečlivostí vybrousil za svůj život Isaac Asimov, je rýha s názvem Konec Věčnosti a abych dodržela i další své zvyklosti, je nutné i navykle začít. Tedy.

Kniha tato, mohu-li tak říci, nevybočuje svým způsobem ani z linie "psycho-sociální", ani z linie "vědeckotechnické", neboť Asimov opět pevně drží svůj um za pačesy a ruku v ruce s obrovskými technickými základy zaměřuje se především na člověka jako takového, proměňujícího se v čase... míněno doslova. Předmětem je totiž především setkávání se lidí, a to lidí různých časových pásem, období, století, ve svých proměnách jak psychických, tak kulturních a technických. Opět je zde hrdina téměř s velkým "h" (není to sice žádný David Starr, ale i tak na něm závisí budoucnost Věčnosti), který se rozhoduje; jeho rozhodnutí mění minulé i budoucí, nakonec je zde nutný kompromis, ale to kouzelné spočívá v jednotlivých krocích, s nimiž k němu docházíme. Tentokrát zde není řešen zločin, nýbrž je teprve páchán, stále se páše:), my jen musíme pochopit, proč tomu tak je, abychom uzavřeli kruh, aby čas mohl věčně plynout, aby vše zůstalo v letargii a stagnaci. Vývoj je nežádoucí, přináší proměny, které nejsou pravděpodobné, tedy se nedají plánovat a předpovídat. Lidstvo rozhodně nejměřuje k lepším zítřkům, ačkoli se to tak na první pohled může zdát, pouze upravuje současné, činí stále stejné proměny, žádoucí je pouze stabilita.

Román je psán v daleké budoucnosti, asi také proto je stále současný, je možné jej číst aktuálně, což mu přidává na atraktivnosti. Nezastaral jako většina klasických příběhů a hrdinů a znovu řeší pro nás konkrétní konflikty vyskytující se ve všech rovinách Současnosti a Věčnosti.