Tříkrálová

Kdyby to bylo všechno tak snadné, bohužel však zlo (a ještě lépe Zlo) neumírá s lidmi, skrývá se v temných zákoutích vzpomínek jiných, v báchorkách a nejlépe v opuštěných starých domech, typických to strůjců děsu a hrdinů mnohých Kingových příběhů, kde bylo spácháno nějaké nevyjasněné úmrtí.
Někdo říká, že Jerusalem´s Lot bylo mrtvé dávno před tím. Protloukající se bezcílně dny s roletami vytaženými, aby jimi bylo lze snadno pozorovat životy druhých, ovšem stíny se začaly dloužit až ve chvíli, kdy přijeli ti dva podivíni. Jeden se rozhodl hledat svůj strach (kdyby tehdy věděl, co všechno najde, asi by zvolil opakující se noční výjevy visícího opuchlého umrlce), druhý, naproti tomu, nehledá, nýbrž nabízí, a to nejen starožitnosti, nezbytné věci, ale i život věčný. Opravdu se zdá, že po setmění obří stíny tancují na nelibou melodii.
Jistě by se dalo nad vším mávnout rukou, takových klepů po malých městech se každý den napovídá až běda, ale ono už nejde jen o ztracené děcko a několik dalších nešťastných náhod, a pokud se tomu rozhodnete nevěřit, vaše volba. Já si ale křížek z krku rozhodně nesundám.

Třeba nejsi nic jiného, než kus nedovařené brambory. Jsou strašnější věci než ty, a pokud se nebudeš držet cesty a sejdeš z ní, lehce se ztratíš, když nemáš kousek štěstí. Třeba ti připadne, že se vše opakuje v kruzích – v kruzích se opakující rozhovory, hádky, tajemství, ale především v kruzích se pohřbívají naši nejmilejší. Do písčité, kamenité půdy. Jsou to všechno nakonec jen různé pohledy na tutéž věc, kruh se může lehce stát spirálou, pak přichází porozumění, vysvětlení pro každou sebeblbější myšlenku. Pak přichází to, co mělo zůstat hluboko pod dřevěným víkem.
Již od počátku vidíme, kam vede cesta, byť by byla sebevíc zarostlá a rozblácená, stejně tak je to ta nejfrekventovanější dálnice, po které dennodenně projede na sta kamiónů. Krok za krokem přistupujeme na všechna racionální vysvětlení, víme, že to tak být prostě musí, ale stejně čteme se zatajeným dechem. Přistoupit na argumenty a hrát hru, s níž křísíme nejen příběh sám, ale také mnohem temnější věci. U Kinga je vždy místo proměňující okolí, lidi, žijící vlastním koloběhem, volající po krvi.

King je opravdu vypravěč s neuvěřitelnou fantasií, nicméně i pro témata stará a ošoupaná má vždy připravená nová neotřelá slova, která spojuje tak, že nám nezbývá než se zaujetím doufat, že nakonec někdo přežije. Ať už se jedná o román či povídky, například v knize Hodina děsu. Několik hodin opravdu nezbývá, než se bát. Vždy si pro nás připraví novou cestu strachu. Buď jsme vedeni tou nejkratší a zároveň nejsmrtelnější lesní pěšinou, rozhodně ne příhodnou pro jízdu autem, k místu určení, nebo si pro krvavou a opravdu hlasitou smrt doplaveme v povídce Prám (je to snad to nejhrůzostrašnější, zároveň nejopravdovější, co jsem od Kinga četla a prožila). Samozřejmě i slabší práce jsou zastoupeny, ale nikdy nejsou špatné, jen méně originálně zpracované, i když často je téma velice atraktivní, což je pak smutné.