Nekonečno otevřeno

Dalším zářezem, který s radostí po dlouhé době hloubím opět do mílové hole, jež s takovou pečlivostí vybrousil za svůj život Isaac Asimov, je rýha s názvem Konec Věčnosti a abych dodržela i další své zvyklosti, je nutné i navykle začít. Tedy.

Kniha tato, mohu-li tak říci, nevybočuje svým způsobem ani z linie "psycho-sociální", ani z linie "vědeckotechnické", neboť Asimov opět pevně drží svůj um za pačesy a ruku v ruce s obrovskými technickými základy zaměřuje se především na člověka jako takového, proměňujícího se v čase... míněno doslova. Předmětem je totiž především setkávání se lidí, a to lidí různých časových pásem, období, století, ve svých proměnách jak psychických, tak kulturních a technických. Opět je zde hrdina téměř s velkým "h" (není to sice žádný David Starr, ale i tak na něm závisí budoucnost Věčnosti), který se rozhoduje; jeho rozhodnutí mění minulé i budoucí, nakonec je zde nutný kompromis, ale to kouzelné spočívá v jednotlivých krocích, s nimiž k němu docházíme. Tentokrát zde není řešen zločin, nýbrž je teprve páchán, stále se páše:), my jen musíme pochopit, proč tomu tak je, abychom uzavřeli kruh, aby čas mohl věčně plynout, aby vše zůstalo v letargii a stagnaci. Vývoj je nežádoucí, přináší proměny, které nejsou pravděpodobné, tedy se nedají plánovat a předpovídat. Lidstvo rozhodně nejměřuje k lepším zítřkům, ačkoli se to tak na první pohled může zdát, pouze upravuje současné, činí stále stejné proměny, žádoucí je pouze stabilita.

Román je psán v daleké budoucnosti, asi také proto je stále současný, je možné jej číst aktuálně, což mu přidává na atraktivnosti. Nezastaral jako většina klasických příběhů a hrdinů a znovu řeší pro nás konkrétní konflikty vyskytující se ve všech rovinách Současnosti a Věčnosti.

Honba za přeludy

Je až s podivem, jak nepředstavitelně chladivá se může jevit galaxie pro lidstvo, které na ni není připraveno. Ovšem s objevem pole masového efektu, této adaptace mimozemské technologie, je lidstvu umožněno nejen létat nadsvětelnou rychlostí, ale také se konečně odpoutat od omezujícího časoprostorového kontinua a začít využívat nových energetických zdrojů, ekologických a environmentálních pokroků. Lidstvo se konečně stává součástí společenství, které obydluje a ovládá galaxii. Jen málokdo si ovšem nyní uvědomí, že nebýt cizáků a jejich vyspělé civilizace, nikdy by nebyli lidé tam, kde jsou: nestavěli by výzkumné stanice v solárním systému, neterraformovali nehostinné planety, ale také by nevedli válku o informace, pokrok a nadvládu s dalšími inteligentními bytostmi. Na druhou stranu kladem jistě může být semknutí lidstva a vytvoření Aliance všech států; politické problémy se tak přesouvají od malicherných pozemských šarvátek na úroveň poněkud vyšší. Rozehrává se zde partie, jejíž vítěz získá naprosto vše.
A Drew Karpyshyn nezvolil pro svou knihu Mass Effect: Zjevení hráče zcela náhodně, jsou vskutku těmi nejlepšími ve svém oboru. Například poručík David Anderson vždy plní úkoly na sto procent, s chladným přístupem k problémům se rozhoduje uvážlivě a správně, je obdivovaný, respektovaný a zásadně nedělá chyby. Na druhé pomyslné židli sedí programátorka Kahlee, ta se na rozdíl od poručíka dopouští na základě vlastního rozhodnutí chyby nezvratitelné, masové. Proto taky neskončí hned v první kapitole roztrhaná na kusy podzemním výbuchem tajné výzkumné základny. Právě tato tajná stanice se stává červenou sedmou ve hře, výzkum se totiž nezabýval ničím menším než umělou inteligencí, což je nejen příčinou prvotního konfliktu, ale také vstupem do pevně hierarchizované společnosti, kde každý musí být v danou chvíli na daném místě. Trestem není pouze vyhazov, ale boj o holý život.
Člověk je v takto vytvořeném světě jen malým pánem, musí se zodpovídat Radě, musí dodržovat stanovené předpisy; byl do tohoto světa pozván, a pokud by jakýmkoli způsobem ohrožoval galaxii, porušil koexistenci spolupráce a jednoty, může být obětován ve prospěch ostatních. A právě tuto reciprocitu lidská rasa porušila svým utajeným výzkumem, svým stálým bojem o moc a předně nejspecifičtější všudypřítomnou lidskou vlastností: konkurencí. Přizpůsobivost a asimilace jednoduše nejsou charakteristickými znaky lidí, a navzdory svým značným nedostatkům se ostatní rasy začínají lidí obávat.
Hlavní dějová linie příběhu je lineárně doplňována a rozvíjena vedlejšími motivy, které dodávají pnutí, nutkání stále obracet stranu za stranou. Dobrodružná výprava je tak zpestřována epizodními událostmi rozšiřujícími strukturu této galaxie jak co do hloubky politických intrik jednotlivých ras, tak co do šířky, neboť se dostáváme na rozličné planety a setkáváme se s jejich obyvateli i jejich neobvyklými schopnostmi, přičemž k otevření a uzavření samotného příběhu slouží klíč v podobě tajemného Artefaktu, který, zdá se, není pouze pozůstatkem starodávné inteligence, ale také zdrojem mnohem nebezpečnějšího pole. Ale tomuto příběhu bude vyhrazeno místo později.
Kniha je pomalu příjemně se rozvíjejícím příběhem, nikterak složitým a svazujícím, přesto lze zde nalézt sdostatek rozličných prvků, postav a situací, kterými je utvářen tento svět, tato space opera.

Míjíme osamělý strom

"Jazyk někdy nedokáže melodii významu ani přečíst."

David Mitchell: Hybatelé. (str. 145)

Tříkrálová

Kdyby to bylo všechno tak snadné, bohužel však zlo (a ještě lépe Zlo) neumírá s lidmi, skrývá se v temných zákoutích vzpomínek jiných, v báchorkách a nejlépe v opuštěných starých domech, typických to strůjců děsu a hrdinů mnohých Kingových příběhů, kde bylo spácháno nějaké nevyjasněné úmrtí.
Někdo říká, že Jerusalem´s Lot bylo mrtvé dávno před tím. Protloukající se bezcílně dny s roletami vytaženými, aby jimi bylo lze snadno pozorovat životy druhých, ovšem stíny se začaly dloužit až ve chvíli, kdy přijeli ti dva podivíni. Jeden se rozhodl hledat svůj strach (kdyby tehdy věděl, co všechno najde, asi by zvolil opakující se noční výjevy visícího opuchlého umrlce), druhý, naproti tomu, nehledá, nýbrž nabízí, a to nejen starožitnosti, nezbytné věci, ale i život věčný. Opravdu se zdá, že po setmění obří stíny tancují na nelibou melodii.
Jistě by se dalo nad vším mávnout rukou, takových klepů po malých městech se každý den napovídá až běda, ale ono už nejde jen o ztracené děcko a několik dalších nešťastných náhod, a pokud se tomu rozhodnete nevěřit, vaše volba. Já si ale křížek z krku rozhodně nesundám.

Třeba nejsi nic jiného, než kus nedovařené brambory. Jsou strašnější věci než ty, a pokud se nebudeš držet cesty a sejdeš z ní, lehce se ztratíš, když nemáš kousek štěstí. Třeba ti připadne, že se vše opakuje v kruzích – v kruzích se opakující rozhovory, hádky, tajemství, ale především v kruzích se pohřbívají naši nejmilejší. Do písčité, kamenité půdy. Jsou to všechno nakonec jen různé pohledy na tutéž věc, kruh se může lehce stát spirálou, pak přichází porozumění, vysvětlení pro každou sebeblbější myšlenku. Pak přichází to, co mělo zůstat hluboko pod dřevěným víkem.
Již od počátku vidíme, kam vede cesta, byť by byla sebevíc zarostlá a rozblácená, stejně tak je to ta nejfrekventovanější dálnice, po které dennodenně projede na sta kamiónů. Krok za krokem přistupujeme na všechna racionální vysvětlení, víme, že to tak být prostě musí, ale stejně čteme se zatajeným dechem. Přistoupit na argumenty a hrát hru, s níž křísíme nejen příběh sám, ale také mnohem temnější věci. U Kinga je vždy místo proměňující okolí, lidi, žijící vlastním koloběhem, volající po krvi.

King je opravdu vypravěč s neuvěřitelnou fantasií, nicméně i pro témata stará a ošoupaná má vždy připravená nová neotřelá slova, která spojuje tak, že nám nezbývá než se zaujetím doufat, že nakonec někdo přežije. Ať už se jedná o román či povídky, například v knize Hodina děsu. Několik hodin opravdu nezbývá, než se bát. Vždy si pro nás připraví novou cestu strachu. Buď jsme vedeni tou nejkratší a zároveň nejsmrtelnější lesní pěšinou, rozhodně ne příhodnou pro jízdu autem, k místu určení, nebo si pro krvavou a opravdu hlasitou smrt doplaveme v povídce Prám (je to snad to nejhrůzostrašnější, zároveň nejopravdovější, co jsem od Kinga četla a prožila). Samozřejmě i slabší práce jsou zastoupeny, ale nikdy nejsou špatné, jen méně originálně zpracované, i když často je téma velice atraktivní, což je pak smutné.

Kate Nash - Foundations

Výjimečné danosti

„Za dávných časů si lidé v každém stavení po celé zemi večer umývali nohy zrovna tak, jako to dělají dnes, a když si člověk umyje nohy, tak má vždycky tu vodu hned vylít ven, protože špinavá voda se nikdy nemá nechávat v domě přes noc. Staří lidé říkávali, že když se ta voda od nohou nevylije a nechá se stát uvnitř, může to přinést do domu neštěstí, a taky říkávali, že než člověk tu vodu vylije, má na výstrahu zavolat „Seachain!“, pro případ, že by se mu tam připletla nějaká bytost nebo duše nešťastná. Ale na tom teď nezáleží, já vám chci povídat pohádku…“ (str. 131)
I nějak takto by se dala uvézt kniha Claire Keeganové, tato irská spisovatelka je autorkou dvou knih, povídkových sbírek, v nichž vyniká nejen schopností podat hluboký, téměř až magický příběh na několika málo stranách, také schopností ovlivnit čtenáře, naučit jej prožívat životy postav, cítit s nimi a toužit stále po něčem, co dosud nemají, či co jim bylo odejmuto.
Nacházíme se někde na hraně fantazie s fikcí, mýtu s folklórem, neboť stejně jako je skutečná krajina a mnohdy bídný život a neúrodná pole, tak s jemností téměř magickou jsou skutečná personifikovaná zvířata, pověry, věštby a tradice především. Lidé v těchto malých vesničkách jsou pevně vrostlí v půdu a rodinu, strádají s každou shnilou bramborou, s každým dítětem, které se rozhodne odejít z domu za lepší budoucností. Snaha změnit svůj osud, je vždy marnou. Život je vždy pouze lepší a horší, těžko proměnit to, co bylo předem určeno.
Proto také šťastné příběhy nacházíme pouze ve vyprávěních, ve snech; život ve zchudlém irském venkově je až baladický a za každý prohřešek je trpce chucen.
Povídková sbírka Modrá pole by mohla být charakteristická nejrozličnějšími vůněmi, neboť než můžeme začít číst jeden každý příběh, musíme zhluboka vdechnout jeho vůni, teprve pak s nádechem rododendronů, růží či fuchsií smíme krátkými záblesky nahlédnout do obyčejných životů obyčejných lidí žijících kdesi na irském venkově, vhledy do zvláštně jedinečných okamžiků, zvláštně jedinečných osudů těchto toužících a nenaplněných figurek, které jsou nám představovány krátkými nastíněními.
V obyčejnosti se zrcadlí krása každého tohoto příběhu, v němž pokaždé znovu nalézáme kousek sebe, neboť autorce se mistrně daří vždy zachytit jen letmý obrys, kterému až my smíme dát pevný tvar, dotvořit podle šablony vlastní. Autorka má schopnost nacházet ohromný význam v obyčejných každodenních věcech, kterým jiní lidé nevěnují pozornost jen proto, že se stávají každý den.
Povídková sbírka Modrá pole by stejně tak mohla být charakteristická časem, v němž se jednotlivé povídky odehrávají, neboť vždy smíme vidět jen poměrně krátký úsek, o to barevnější, zřetelněji vystižený, často jde jen o několik hodin, jen jedna událost je zde zachycena s dokonalou přesností. Neexistuje žádné předtím ani potom, je pouze nyní. Ostatní buď domýšlíme, nebo naprosto vypouštíme. Nezříkáme se dějin, ty zde hrají důležitou roli, pouze zapomínáme bolestivé vzpomínky. Na vlastní život je nutné se dívat s odstupem, jako na kapitolu zapsanou v učebnici dějepisu. Až podivně necitelné se mohou zdát jednotlivé postavy, přestože jsou konfrontovány s život měnícími situacemi, reagují navenek apaticky a k hlubšímu nitru je přístup odepřen. Pouze v domněnkách předpokládáme úzkost a ztracenost.
Tedy plyneme s jemnými slovy, přikládáme jedno k druhému a dáváme tak vznikat šedavým osudům. Takto například vyniká povídka Pomalá smrt v bolestech, kde nejen čtenář, především spisovatelka sama, tedy hrdinka (autorka) sní o poklidných, osamocených dnech.
Mnoho příjemných věcí lze pojit s pomalým uplýváním a prostředí této povídky je tomu dokladem. Irský venkov je kouzelný nejen pestrobarevností slov, jichž autorka vhodně užívá k předestření celistvého obrazu příběhu, je kouzelný také jedinečností jednoho každého života, příběhu, jež se jako by promítaly přímo v nás, tak dokonale se s těmito sžíváme, víme přesně, kde začínají – v osamění. Mít možnost volby, odpoutání se od závazků a jiných osob; moci si natrhat větvičky divokých fuchsií, naplnit jejich rudými zvonečky každý džbán v domě a pouze se těšit z těch kvítků.
Alespoň s takovýmito tužbami se setkáváme s hrdinkou – spisovatelkou – snažící se odpoutat od reality a uzavřít se kouzelností krajiny a slov. Tento útěk od nedořečených vět, nefungujících vztahů, komunikace by se mohl zdát hlavním stále se opakujícím a nikdy naplněným motivem mnohých dalších povídek (Dárek na rozloučenou, Modrá pole, Lesákova dcera), je však pouze základem v pozadí. Popsat svět a to, co se člověku děje v hlavě, zachytit každý jednotlivý, bezvýznamný okamžik a zamyslet se nad ním, pak jedině i tyto mohou odeznít v bolestech, které očišťují a dodávají novou inspiraci.
Letmými výjevy, strohostí, přesností jen nahlédnout do cizích světů a životů, pryč od vařících se popraskaných vajíček, ze kterých vytéká bílá struska. Opustit danosti a začít znovu nově, třeba v Americe, především však zbavit se břemene tradic a povinností, podivných rituálů. Rodina zde není zázemím, stává se tím, od čeho je třeba se odpoutat, aby mohl být započat, téměř zrozen nový člověk, proto hrdinové zas a znovu utíkají od všedního života, od nechápající rodiny, od nehezkých zážitků, od všeho co bylo a od sebe samých; nejsou nespokojeni s tím, co mají, pouze nepřestávají stále toužit, nechtějí se spokojit s daností, se dny, které se v kruhu otáčí, kde se nemění rozhovory, pouze tváře osob. Jedinci jsou zde bloudícími a ztracenými mezi houfem nepřekonatelných překážek. Autorka předkládá čtenáři tyto nejrůznější figurky ve své neúplnosti, proto je tak snadné dosadit za ně sebe, sami se tak stáváme neúplnými, až četbou nahlížíme někam „za“ knihu.
V komunikaci k neporozumění, zbývá jen letmé prohození několika slov, jedině postava, která se stále hledá, dokáže ve vesnici pomlouvačných, závistivých obyvatel vidět pravé tváře těchto přetvařujících se. Je však těžké být nestranným pozorovatelem, když znáte hříchy ostatních. Mnohem lehčí je být vně celé této společnosti, neboť sebepoznání leží vždy na druhém břehu řeči.
Těžko volit v příbězích, zda je lépe držet se omezující přirozenosti či se pokusit ozvláštnit planý den něčím umělým, byť by šlo o lásku a štěstí, lidé se v těchto končinách nikdy nemohou změnit, vždy jim bude stačit poloprázdná sklenice od marmelády a včerejší patka chleba… sklenice piva a bezedný spánek s krásnými sny.
Stín promarněného života s omezeným mužem, nevděčnými dětmi, vlastním svědomím dosedá na hrdinky těchto povídek každý nový den. Přitom může být rodina překvapivě spojena třeba prašivým nalezeným psem, který přesně dokáže vycítit jejich pocity a útrapy. Rodina zde nikdy není schopná jakékoli vzájemné komunikace, propojení, porozumění si. Pouze sny se stávají okamžikem, kdy je každý člen schopen mluvit a naslouchat druhým, proto také němá tvář je vodičem mezi manželi a dětmi, úplně odlišnými bytostmi. S odchodem psa ovšem odchází veškeré porozumění, veškeré naděje a láska, která tam nikdy nebyla. Nakonec je toho vysloveno tolik, že už není o čem mluvit. Ocitáme se až Na samém okraji moře, kde se stejně nestačíme ani smočit, neboť čas stojí vždy proti. Někdy musí stačit pouze vědomí toho, že jsme takto učinit mohli, přestože skutečnost zůstává stále stejně bezradnou, neukojenou.
Ovšem samotný pesimismus je překonán návratem. Lze tak vidět návrat k původním hodnotám, které byly v touze po něčem lepším opuštěny, znovu se stávají hodnotnými staré, prázdné dny. Návraty jsou také odchody, v nich se zračí síla jedince, navrací se do nového očekávání, navrací se od promrhaného života znovu do snu, kde jedině se může pokusit ještě něco prožít, znovu snít.
Proto také čtenář může v každé jedinečné povídce nacházet podobné motivy, které činí tuto sbírku celistvým příběhem. Noc jeřabin nás uvádí v svět, kde skutečnost a pohádka splývají v jedno, kde lidské životy jsou řízeny mnohými nevysvětlitelnými silami a na minulost je možné zapomenout pouze na dlouhých zimních nocích a bouří. Pouze ve vzpomínkách lze se těšit z budoucnosti, z těchto výjimečných povídek z prostředí sice reálného, přesto pro nás spíše prodchnutého téměř až blouznícím fantasknem.