Východiskem je otázka

"Když sedím ve své knihovně v noci, pozoruji v kuželech světla neúprosná hejna prachu, vířícího se ze stránek i z mé kůže, a v chabém pokusu o vytrvalost pravidelně stírám jednu mrtvou vrstvu za druhou. Rád si představuji, že následujícího dne po mém dni posledním se moje knihovna a já společně rozpadneme, takže i když už nebudu existovat, budu stále se svými knihami."

Alberto Manguel: Knihovna v noci. (str. 43)

Čtyřikrát do temných ulic dobrodružství

Temnou uličkou první novely Jima Butchera Válečník je především lidská duše, svědomí, kterého se nikdy nezbavíme, ten podivný pocit hlodající kdesi uvnitř a s pravidelností sobě vlastní se navracející. Jak už bylo velice příznačně na mnoha místech proneseno, nikdo nezná dne ni hodiny, a pro tuto povídku to platí v každém ohledu, neboť poslové boží jsou nám zde stále v patách (stejně jako ti z té opačné strany) a člověk je jen malým snítkem povlávajícím ve víru božské prozřetelnosti, protože co si budeme nalhávat, něco takového jako svobodná vůle prostě neexistuje.

Jistě, někdo může být Válečník, rytíř kříže nesoucí meč světla a svůj osud a trest navěky bojovat ve službách dobra, může dokonce umět vyslovovat slova s velkými písmeny, mít pak Víru, která je stejně reálná jako každá jiná fyzická síla, nikdy ale dobrovolně nepotáhne tuto káru do strmého a bodláky zarostlého kopce, vždy zvolí pěšinku svažující se rozkvetlou loukou, přestože jím ubíhající povoz místy smýkne do strany, kterou zrovna neočekával. Jednoduše řečeno, každá víra a přesvědčení musí být v čase ověřitelné, musíme k ní přistupovat s vědomím, že může být i jiné vysvětlení, nedogmatické a třeba tolik nevyhovující realitě nejlepšího ze všech možných světů.
Konflikt mezi světlem a temnotou zahrnuje tolik úrovní, že to my prosťáčci prostě nemůžeme pochopit, někdy je bojištěm skutečné bojiště, někdy je to místo mnohem tajemnější a metaforičtější. Musíme čas od času pochybovat, jinak by to přeci byla strašná nuda. Jsme holt jenom lidé a vidíme jen jedno místo v jednom čase, proto se alespoň pokoušíme zvolit si pro svůj život tu relativně přijatelnou variantu. Máme ale větší moc, než si sami uvědomujeme, jen ji chtít a umět použít.
Tento příběh je takovou zkouškou víry, kde dobro je nakonec silnější, pochyby zažehnány, ovšem ona „nemastnost neslanost“ podání značně důvěru v takovou pravdivost znesnadňuje. Stejně jako reálný svět, který tohle prostě nikdy nepřipustí.
Hluboko a daleko od reality je zasazena temná ulička Simona R. Greena v novele Rozdíl, na kterém po čertech záleží. Vystavět tak zajímavý a neuskutečnitelný fantastický svět na několika stranách, přitom nenechat čtenáře pochybovat o správnosti svého úsudku, ale i s vědomím toho, jak to všechno dopadne, pobavit a zaujmout, je základním principem tohoto příběhu. Noční strana je temným tajemstvím ukrytým v samém srdci Londýna, místem, kde čas se zastavil na třetí hodině ranní, hodině mezi psem a vlkem, kde se lidé vydávají pátrat po svých nejneskutečnějších zakázaných touhách a skrytých rozkoších srdce, kde se může vyplnit každý sen i noční můra, a dokonce je zde možné prodat vlastní duši. Když se ale objeví na obzoru plačící žena, ještě k tomu v nejstarším baru světa, jež navštěvují jak živí, tak mrtví (a někdy i mnohem podivnější stvoření), v němž se snadno můžete ráno probudit oloupení a v těle někoho jiného, vždycky to znamená potíže, pro někoho stoprocentně.
Tentokrát tedy pro Johna Taylora, zatraceně dobrého soukromého detektiva, který je pro svou schopnost „vidět a nacházet věci“ ideálním společníkem právě tomu, kdo ztratil vzpomínky a sám sebe. S ním jako nejlepším možným průvodcem se tedy vydáváme napříč tímto městem zábavy bez konce a hvězdných možností, po nichž by lidé neměli ani raději toužit – zakázané znalosti, zapomenutá tajemství a ty nejodpornější varianty sexu. Spolu s Mrtvým chlapcem rozjíždíme jízdu ulicemi, kterými nikdy nepronikne sluneční světlo, jen úděsně hluboké temné stíny. Bohužel přesně víme, kam máme namířeno, a pokud se chcete i vy s námi vypravit do Prohnilé ulice, v níž noční vzduch je horký a parný, páchne po prolité krvi a statické elektřině, nemůžu než vřele doporučit. Ne, Noční strana není Peklo. Ačkoli za dobrého počasí je odsud dobře vidět.
S Kat Richardsonovou prožijeme velice podivnou Třetí smrt hliněného psíčka, vlastně budeme moci být účastníky zásmrtného světa po celou dobu naší četby, jelikož hlavní hrdinka má dar mrtvé vidět a komunikovat s nimi. Do rukou se jí náhodně dostává malá hliněná figurka pejska a spolu s ní podivný úkol umístit jej na hrobu kohosi zemřelého v přesně určený den. Šerochodci by si měli ale dávat veliký pozor na každé datum, o kterém se říká, že v něm mrtví přicházejí mezi živé, a první listopad v Mexiku je rozhodně jedním z nich, tehdy se žít mezi mrtvými nevyplácí, tento den se mění v karneval netělesna, bublající tůně magického potenciálu. Takže doručit sošku ve svátek mrtvých na hřbitov se přes veškerou finanční atraktivnost nezdá jako ten nejlepší nápad. To by pak ale nebylo o čem psát, že. Proto se coby potulní cizinci neznalí jazyka ani zvyků vydáváme hledat konkrétní hrob neznámého zesnulého, na požadavek neznámé zesnulé, kdesi do neznámých končin zapadlých a zarostlých náhrobních kamenů a slabě poblikávajících věčných světýlek.
Tohle vše zní ovšem značně zajímavěji, než tomu ve skutečnosti je, neboť celé toto se mění v pouhé kumulování informací od náhodných kolemjdoucích živých či mrtvých a jejich následné slepování a nasazování jedné na druhou téměř bez ladu a skladu.
Poslední výpravou, abych se držela výše několikrát zmiňované metafory cesty, je příběh s názvem Noemovi sirotci od Thomase E. Sniegoského. Inspirování biblickým podobenstvím je velice jemně zapracováno do problematiky čistě smrtelné – každodenního lidského utrpení a ztrácení a znovunacházení víry a naděje pro další stejně osamělé pozemské dny. Tomuto se bohužel nevyhnou ani poslové boží, jakkoli by měli hlásat lásku a naději, často jsou ztracenější než všichni bezvěrci. Když se k tomu přidá krutý zimní vítr, s jehož ledovým závanem je cítit příchuť změny, vězme, že se stalo něco strašného. Stavitel archy byl zavražděn. Bible vypráví o Noemovi jako o poznamenaném Bohem k záchraně vybraných druhů pozemských organismů před Potopou světa. Bible ale už neříká nic o tvorech, které zachráněny být neměly, jež Bůh neuznal hodnými; tvorech, jejichž osudem bylo zahynout ve vodách Potopy. Ano, existovaly dva návrhy, ze kterých se eventuálně mohla vyvinout lidská rasa. Uvědomil si snad Bůh, že učinil při Stvoření chybu a rozhodl se tento svůj omyl napravit, než si toho někdo všimne?
Ať už tomu bylo jakkoli, Všemohoucí považoval za vhodné zničit planetu a použít zvířata vybraná k přežití jako sémě druhé generace života na zemi. Jenomže Chiméřanům, těmto Noemovým sirotkům, se podařilo přežít. Jedná se zde o výjimečně chytře zpracovaný náboženský mýtus, tento božský zázrak dává vzniknout jinému, téměř evolučnímu pohledu na původ a stvoření člověka, přitom do sebe nemusí zapracovávat hypotézy různících se názorů a teorií, obejde se bez znalostí vědních. Pouze síla slova, intuice a spřahování metafor v mýty a pověry dává život a růst tomuto podobenství, kterému je třeba uvěřit.
Kniha Temné uličky je velice vybraně sestavená z temně zásvětních příběhů s prvky mystickými, fantastickými, hororovými… jednoduše velice příjemnými, pokud jsou namíchány přesně v daném poměru, lehce protřepány a nezapomene se na několik mrazících střípků ledové tříště a samozřejmě na um zařazených autorů, který přikrášluje vzniknuvší směs oním nasládlým alkoholovým aroma, bez kterého by se to prostě neobešlo.

Řeč není hra v šachy

"(...) řeč je nejvýš ona hra bez (předem daných) pravidel, hra, v níž se hraje dříve, než se ví, co se hraje, jak se hraje, hra, v níž jsou potenciální pravidla nejvýš sediment aktuálně vznikajících strategií a taktik."

Jan Kořenský: Člověk - řeč - poznání. (str. 67)

Brzké nedělní probouzení

S věnováním

Nejen ve stylu France Kafky jsou v Idoru, jednom z kultovních cyberpunkových románů, kulisy vyleptány do kovu, chitinu; do podoby hmyzích lesklých hnědých krunýřů a baňatých zadečků. Takováto antracitová „realita“, kterou dokáže přesvědčivě podat právě William Gibson, oplývá mnohými pro něj typicky charakteristickými rysy, jichž užívá jednoduše jako dávno uložených dat, není proto žádným výzkumným pracovníkem snažícím se naprogramovat tu správnou kombinaci jedniček a nul, rozhodně v tomto nepotřebuje verifikovat své doposud získané zkušenosti a přímo předkládá nekonečně vrstevnatý příběh, život v životě jím vybraných hrdinů.
Tyto postavičky mají schopnost intuitivně za sebou zanechávat pro nás nadmíru atraktivní a především zapamatovatelné stopy, vzorce informací zachycující se v síti, takzvané uzlové body. Jednoduše giga totální zábavy.
Místem konání je, jak jinak, Japonsko – Tokio, toto šedým chromem a pastelovým neonem obtáhlé a obsáhlé město, každou chvilku naprosto srovnané se zemí nějakým tím zemětřesením a v dalším letmém okamžiku přímo před našimi zraky zase znovu se zvedající do nebeských výšin, kde nebe má tentokrát barvu perleťové modři.
Proplétat se budeme nejen originálně vystavěnými kulisami města a jednotlivých jeho zapadlých a zapadajících potemnělých částí, ale předně davy a davy anonymních individuí (ulice jsou těmito napůl nepovědomými siluetami téměř posety, stejně jako těmi křehce vypadajícími jízdními koly, které mají ten napůl papírový rám vyztužený uhlíkovým vláknem), mizejícími a nově vznikajícími kluby, kulturou, která se živí jedině informacemi, ty se totiž pouze přelévají, nikdy nemizí a rozhodně ty důležité nikdo nepozapomíná.
Nechejme ale tuto vzdouvající se bublinu splasknout a zaměřme se přímo do centra dění, tam totiž duní ta nejaktuálnější hudba a kolem hudby a slavných osobností se to celé roztáčí.
Idoru. Pěvecký symbol, jmenuje se Rei Torei a je to osobnostní konstrukt, soubor jednotlivých programů, výtvor softwarových inženýrů. A do tohoto shluku dat se zamiloval Rez, rocková hvězda a člen kapely Lo lomítko Rez (Lo/Rez). Naším hlavním úkolem nyní bude uvézt se do kulturního kontextu celého problému, a že se tato událost stala problémem dost slušným, je nadmíru jasné.
Pátrat a propojovat dílčí informace budeme ze dvou stran. Jednu nám zabezpečí člen mediálních služeb Colin Laney, který momentálně hledá práci; že bude pouze nastrčenou vějičkou, pár řádků kódu v mašině zapadlé v kumbálu nedůležité budovy, ve hře vyšších zájmů, je mu zřejmé od samého začátku, kdy se se svými „údajnými“ zaměstnavateli setkává. Druhou cestu mapuje mladičká Chia Pet McKenzie, kterou matka očividně pojmenovala podle čehosi, co zrovna při jejím příchodu na svět běželo na teleshoppingovém kanále, členka fanklubu kapely Lo/Rez.
Jednou z hlavních rýsujících se otázek tedy je, co vidí publikum a předně Rez na idoru, této neexistující Japonce? Vždyť není živá, je to pouhá informace, vrcholek ledovce dat. Na druhou stranu se musí uznat, že je tím nejkoncentrovanějším uzlovým bodem, který kdy Colin Laney spatřil, nikdy jej totiž neviděl jako příběh.
Druhá otázka nasnadě vyvstávající v závislosti na probíhajících rozhovorech na téma ruské mafie, nanotechnologií a získání co největšího vlivu a moci v tomto odvětví zní, zda celá tato kamufláž s velkou láskou a svatbou není pouze podivné spiknutí? Rozhodně bychom se této myšlenky neměli vzdávat. Vždyť o nějakém rozvoji umělé inteligence tu není ani zmínka, zatím ji prostě nikdo nestvořil, proč by taky měl někdo programovat software, který by dokonale napodoboval lidskou bytost? Mnohem zajímavější by byla představa, že se UI vyvine někde samovolně a lidstvo ji zprvu ani nedokáže rozpoznat. A kvůli takové myšlence už stojí za to riskovat několik životů a hromady peněz, nemyslíte?
Možností čtení této knihy je neskonale mnoho, stejně jako otevírajících se možností pro lidstvo, vývoj a v první řadě virtuální realitu. Zbudovat město stínů, město „permutací“ není už neřešitelný problém. A žít v něm legitimní, smysluplný život také ne. K čemu se taky každý den potýkat s pouští naší reality. Všechno ale tak snadno ještě vyřešit nelze a prostory pro to „stále nové“ se v budoucnu otevírat rozhodně budou, protože ta se tvoří právě teď, tvoří ji tato kniha, kterou čteme nyní, stejně jako jsme ji mohli číst před čtrnácti lety, do budoucnosti nenahlédneme, pouze ji můžeme předpovídat, objevuje se před námi jedině ve chvíli, kdy uzraje ten správný čas ke změně. A kdo ví, co takovou změnu může způsobit, třeba jen naprostá maličkost, třeba jen otočení poslední strany této knihy.

Mary and Max

Antilogiké

Jak to bylo, je a bude s kyberpunkem

Kyberpunk je hnutí (a nejsou to pouze zloději dat v kožených černých kabátech a zrcadlovkách, v nichž se odráží jen šedá barva mrtvých televizních kanálů), má svou oblast působnosti, svou metodu a charakteristické rysy; tohle všechno a mnoho dalšího se ale koneckonců dozvídáme hned v úvodu postkyberpunkové antologie Singularity, kterou pro nás s pečlivostí sestavili James Patrick Kelly a John Kessel. Výběr autorů a témat povídek to jasně naznačuje. Přesuňme se tedy ihned k nim.
Shromáždím pro vás ty největší podivnosti a literární perly, které se čtenáře nedotýkají jenom tím obvyklým způsobem, nejsou pouhou černou kočkou v matrixu, nebo procházkou pod japonskými sakurami, ale unikají do mnohem vzdálenějších, více rozměrnějších prostorů.
Počátek nemůže připadnout nikomu jinému než jednomu z čelních představitelů a šiřitelů tohoto směru Bruci Sterlingovi, a ani já ho proto nemohu opominout, který nás seznamuje s mladým Opravářem kol, a pokud se chcete naučit všechno kolem kol a nebýt upachtěný otrok mzdy v nějaké všivé cyklistické obchodní síti, nemůžete narazit na nikoho lepšího. Prostě si jen vést nezávislý život a dělat si to, co sami chcete. Paradoxně je tímto způsobem autentický život pro společnost nejhorší variantou, pro technokraticky přeplácanou, geneticky přeupravenou, citů prostou, přesto trvale se usmívající loutkohru, kde je všeho k zadušení ploché, stejně jako v téhle povídce. Sterling nám předkládá perfektní parodii na celý tento žánr, postavy, dialogy i kulisy jako by byly vystříhané z balícího papíru, který sice hezky vypadá a šustí pod rukama, ale v případě použití se okamžitě trhá.
Brilantně naostřeným šurikenem je, jak jinak, povídka Grega Egana. Má poetický příběh, má nevytříbenou originalitu a je dostatečně nechutná. Greg Egan je jedním z mála autorů této vlny, který se stále soustřeďuje na jedince a jeho roli ve společnosti (taky má tahle povídka ke kyberpunku opravdu hodně daleko, a pokud předpona post- je i zde stejně neurčitá jako u jiných s ní se pojících slov, pak je koneckonců možné úplně všechno), technika a politika jsou primem, ale vždy až za vlastním svědomím a charakterem té které postavy, což umocňuje nejen sílu pointy, ale také dojmu z příběhu, ať už je na několika nebo mnoha stranách.
A dál se prostě jen nezapomeňte dostatečně nadechnout, protože v té přehršli padajících informací, slov a myšlenek, jak jsme jimi doslova zasypávání povídkou Pat Cadiganové (už ten název nelze ani uvést), zapomenete na podstatnější věci, než je dýchat, třeba že chytnete něčí psychózu, že se vám kontaminují vzorky a zdědíte přeludy po předcích, kteří se spářili s nějakými mutanty… inu, virtuální realita je všemocná a kdo ví, nakonec mohlo by se to ujmout.
Morfologickou stavební jednotkou povídky Williama Gibsona je karton; a třináct detailních popisů kartonové kolonie je malbou s interdimenzionální perspektivou – pronikáme dovnitř lepenkového obrazu, zároveň kopírujeme různá japonská zákoutí, a to vše na reklamními logy potištěných lepenkových plátech. Celistvý obraz vyloupnuvší se v závěru jako mapa labyrintu, která by snad mohla představovat cestu z tohoto vězení, je naprosto bezchybný. Z
ásahem do černého je rozhodně Charles Stross, v jehož povídce Humrové se dostáváme do poněkud vyšších rovin, a to ne pouze co do formálně-obsahové stránky, také po stránce ekonomické. Ze slumů a zahnívajících kanálů jsme vhozeni do hustě kvalitního plnotučného mléka, kde rozhodně ochutnáme i trochu smetánky. Miliony a milionáři se to zde jen hemží a peníze stále tečou. Někdo si ovšem uvědomí, že všechno není jen maso a mysl, vlastnické právo stále existuje, i když v poněkud kanibalistickém smyslu.
Pokud bych měla charakterizovat sbírku několika slovy, řekla bych, že je jako evoluce poháněná neustálým mutacemi – knize vládne změna jako princip, v postkyberpunku ani nemůže být nic stálé a pevně dané, žádné jednoznačné označení originálu a jeho kopie, ale plynulé překrývání jednoho přes druhé přes třetí… všechny varianty mají stejná práva a stejnou hodnotu, kterou jim propůjčuje čtenář. Proto ale jediná věc, která z toho všeho vzniká je chaos a je jen a jen na vás, zda se vám podaří propůjčit mu na několik minut pevný tvar, zda informace, kterou v daný okamžik dekódujete jako smysluplný obsah či zůstane amorfní mlhovinou. V této povídkové sbírce naleznete vskutku kusy mistrovské, neobyčejné, které vám dlouho budou dodávat zvláštní pocit. Na druhou stranu zde celkem v hojné míře dočtete takových zrůdností (Jak jsme se dostali do města a zase zpátky, Haf, haf, řekl pes, Dobrovolný stát aj.), pokusů být až příliš nekonvenční, příliš nejdoucí po jakékoli cestě, že při přečtení těchto, nevíte a necítíte vůbec nic. O čem to je, proč je to napsané takto a čeho tím vlastně chtěl autor docílit, koho chtěl oslovit? Nehledě k tomu, že říci, kde je hranice oddělující žánr minulý a nový, z něho se vylupující, je naprosto nemožné. Ano, náměty jsou nepoužité, originální, ale to je zapříčiněno pouze dobou, ve které jsou psány, dobou, kde označit něco post- je tím nejméně charakterizujícím. Nehledě k tomu, že jsem značně postrádala onen prostý, sprostý, tak nelehce naroubovatelný a čtivý kyberpunkový jazyk, právě tak typický pro něj. Nicméně velice pozitivně hodnotím celkový dojem, nejspíše s tím má co do činění poslední povídka sbírky Když zemi vládli systemáci, poslední vize fungujícího světa. Mám jednoduše slabost pro postapokalyptické náměty a tento opět jiným způsobem říká: „Tak tudy, ne přátelé.“

Jak jsem bydlela

Posuďte sami

Být bezvýznamným poskokem a příležitostným pisálkem v novinách jistě není životní cesta, kterou bychom dobrovolně zvolili, proto, když se hlavnímu hrdinovi Andělské hry Davidu Martínovi připlete pod vyzáblé nohy příležitost pravidelně přispívat do rubriky novin svými povídkami, rozhodne se ji nepromarnit. A vskutku se mu to zdaří, neboť nejen, že se ze dne na den stane nejčtenějším členem redakce, dokonce začne svá smyšlená dobrodružství zažívat na vlastní kůži. Jeho přáteli se stávají ti, kteří díky inkoustu původně žili pouze na papíře. Z novin se dostává do vydavatelství a zakázkově tvoří metry textu denně. Nikdy by ho ani nenapadlo, že se tato dráha anonymního spisovatele stane jeho prokletím a posléze takřka hrobem, neboť úspěchu a slávy, pokud něco takového existuje, se mu dostává pouze prostřednictvím činů, které musí být veřejnosti stejně skryty, proto stárne, slábne a pod vlivem depresí se dostavují i podivnější zážitky v podobě halucinací a přeludů… nebo je to skutečnost? Před námi leží jeho čistý papír a černé město vyvstávajícího příběhu pomalu začíná vzrůstat na bílém pozadí. Slova a výjevy v harmonicky se doplňujícím souboji takřka tryskají všemi vznikajícími, vynikajícími stranami, které nevědomky a neuspořádaně plynou a zcela nás pohlcují.
Živou vodou talentovanému spisovateli stává víra a podivný přítel, zde kniha začíná získávat poněkud mysterióznější nádech. V podobě legend, mýtů a útržků rozličných náboženství doplněných neobjasněnými požáry a vraždami nás autor Carlos Ruiz Zafón připoutává ke své knize, píše jakoby pro sebe a nikoho jiného, píše, aby podpálil svět a sám s ním shořel. Nebo je takto představen hlavní hrdina?
Setkáváme se zde s obyčejným příběhem, kterému se dostává jiného rozměru množstvím mystických dějových zvratů těch, kteří přijmou svůj osud, pravidla této hry a uvěří, že může existovat smysl toho všeho. Nemusí v něm být jiné záměrnosti a vůle, než očarovat a rozproudit všechny naše vnímání schopné receptory, při čtení totiž vskutku přestáváme myslet na okolní svět a mysl se zcela noří sama do sebe, aby si mohla plně vyobrazit každý jednotlivý detail příběhu.
Kniha je vystavená na bytelné dějové linii, podepřena pevnými nosníky, zastřešena půlkulatou klenbou, kterou pronikají autorova slova a naplňují prostor nazlátlým jemným světlem měnícím se naším čtení v zlatavý prach. Při čtení jednotlivých stran vnímejte jen okolní ticho, vznikající děj vás pak nikdy nezačne nudit. Pokud se mu zcela oddáte a hermeticky uzavřete problémy někde v mrazivém temnícím se podvečeru. Nechte se prostoupit tímto podivuhodným přítmím, vytvářejícím zahradu nevšedních dobrodružství, možná již mnohokrát zpracovaných, avšak nyní rozkvétajících osmou barvou duhy. Rozehrává se s námi zajímavá hra světla a stínu, dobra a zla, víry a skepse. Přídavné jméno „zvláštní“ zní znepokojivě, proto nejlépe vystihuje charakter knihy.

In the Beginning

Kdybychom se pořád nepokoušeli začít znovu a hlavně jinak, bylo by mnohem snazší vstoupit do křižovatky na červenou. Díky vyšším kvantovým silám a neurčitelné pravděpodobnosti jsem dnes začala znova, a ne jen pouze proto, že

"Všechno je přespočetné... V hlubibě každého významu smrdí rezignace. Pak zbývá permanentní hra (...), nebo samota, nebo tvorba, která na čas přenese strádání na papír. Je to tak, být tvůrčí není dar, je to volba. (...)".

Loutky loutek

Poslechněte si tento příběh. Pronesený nahlas slovy medovými jako tepané zlato zavede vás do pobřežního města Saraykeht, jež je svěží jako mořský vánek, zároveň však dokáže být dusící jako ta nejhutnější letní bouře. Dívejte se na tento příběh. Je tím nejbarevnějším vyprávěním, mýtem z jiného světa, z odlišně pojímané kultury, z pospolitosti lidí, kteří si v každé situaci zachovávají svou tvář, úctu i vůči nepříteli, ryzí charakter. Vnímejte a vciťte se do Stínů v létě Daniela Abrahama, neboť právě v tento čas dokážou smyšlené, přesto životem hýřící, jasně prokvetlé vize, přinášející příjemně vlahá slova, zahřát lépe než svařené víno a potěšit mnohem více než jen okamžik trvající harmonie Vánoc a čerstvě napadlého sněhu.
Velká říše, v jejímž čele se skvěl všemi milovaný císař, je již po osm generací v troskách, samosprávu převzala města khaiem, kterých se nepokoje nikdy nedotkly, a vytvořila si síť vládnoucích mechanismů, s nimž stínově ovládají roztroušenou sílu rozbité říše pomocí básníků a moci, jíž vládnou. Život v takovémto uspořádání není snadný, je plný nesrozumitelných významů a především skrytých zkoušek, jež na každém kroku prověřují bystrost či úlisnosti jednotlivců. Není lehké je rozpoznat, natož v nich uspět, jen do široka rozevřené oči a srdce naslouchající i těm nejjemnějším odstínům nenaznačených gest dopomohou v jejich splnění.
Výuka může malého chlapce mnohému pro úspěšný život v tomto světě naučit, ale pouze výjimeční pochopí, že jí lze také něco učinit – postavit se vlastnímu osudu a pokusit se změnit nehostinný pobyt nikým nechtěného a nemilovaného. Stačí naslouchat příběhům andat, zachytit je, tyto myšlenky přenesené do reality, a ovládnout jimi přirozenost věcí, vtisknout látce formu, dát gestu, postoji, znaku ten správný význam. Tento takměř platónský svět, ať už v smýšlení idealistickém či viděném z té stránky politické, není a ani nemůže být bezchybným, vždyť je pouze otiskem idejí, dokonalých a jedinečných, k nimž je však možné prostřednictvím dobra či krásna vystoupat, zahlédnout svět v jeho skutečnosti a zvěstovat jej ostatním. Kdo ale může mít moc a sílu toto učinit?
Krutost, násilí a zloba nejsou odpovědí na vše, jak záhy zjistí Otah, který se změnou postavení z bitého a ponižovaného žáka na bijícího a ponižujícího učitele mění i smýšlení o disciplinaritě a téměř totalitárně strukturovaném prostředí školy. Paradoxně se tím nestává slabým vyděděncem, ale vyvoleným, kterému bylo dovoleno spatřit pravdu a nyní se může svobodně rozhodnout, jak s touto vizí a se svým životem naloží. Jen silný a laskavý se stává básníkem, jemuž je dovoleno spoutat kouzelné andat, jemuž je dovoleno vskutku se vzdělávat; a právě proto od všeho, co jej obklopuje, odchází.
A o co vlastně jde? O moc a peníze samozřejmě, o co jiného by mělo jít; láska a přátelství jsou druhořadými až do okamžiku, kdy se vše otáčí proti vám, kdy pochopíte svou zranitelnost, hloupost a pokoru vůči správnému uspořádání věcí, vůči všeobjímající harmonii, která jedině musí být středem všech zdatností. Tehdy zapadá všechno na své místo, jako klíč do toho správného zámku, a pravý smysl vyvstává v podobě andat. Kolo obchodu se musí pootočit a spustit odlišně hrající a vládnoucí nástroj, jenž nás přinutí vidět starý svět jinýma očima.
Všimli jste si, jak málo už se díváme na hvězdy a sníme? Věřte, že po přečtení této knihy znovu uvěříte v nekonečné tajemno vesmíru, v němž stále ještě mohou existovat příběhy, kterým uvěříme do té míry, že skutečně ožijí. Tam někde, ale přesto. Je to jako padat po zádech do louky plné těch nejprostších květin opájejících nás tou nejsmyslnější vůní. Žádné stíhání prchajícího zlořáda, žádné přehnané a nereálné bitky obnažených svalnatých hrdinů, žádný patos velkých slov a velkých vše zahrňujících příběhů. Pouze ta nejpředstavitelnější představa našeho každodenního života, nejobyčejnější problémy, s nimž se setkáváme na každém rohu, ta nejprostší touha každého z nás najít smysl, radost, štěstí a lásku. A toho všeho se lze vskutku dopátrat. Tedy alespoň na stránkách této knihy, uvnitř tohoto příběhu, ale pro ty chvíle, kdy Stíny v létě čteme a sníme si o nich, to takto naprosto stačí. Jen se toulat bez jasného směru a cíle. To ostatní je jen pochmurná realita.

Pomněnka

I pomněnky mohou zdobit oprýskané zdi prázdného pokoje
svou matně stříbrnou barvou měsíčního dřeva.

Podívej, květina nebeského klidu rozkvetla napříč galaxií,
aby následovala tu nazlátlou smyčku zamlčeného ticha...
dívám se na ni a ona jen malý okamžik spočine ve mně...
a znovu se otvírá jen uvnitř mé hlavy...
cesta do pekel.

Dodatečně: Štastné a veselé!

Pokud jste otevřeli knihu Osrona Scotta Carda Válka o dárky, nebo tak hodláte učinit v nejbližší době, vypovídá to o nás mnohé. Předně jsme nejen prošli mnohasečným výcvikem v Bitevní škole, ale byli jsme jím značně poznamenáni. Dodnes v nás probublává hněv při pomyšlení na nespravedlnost, které Ender čelil v každé bitvě a v každém konfliktu se staršími spolužáky, ještě nyní radostně tleskáme nad jeho úlisným důvtipem a vypočítavostí, s nimiž přesto vždy vítězil, aby nakonec přišel o všechno. A jedině to je ten správný důvod, proč tuto námi vybranou knihu číst. Znovu a znovu se vracet do těch neskutečných uskutečněných příběhů, k těm nadaným malým géniům, do jejich i našich dětských let.
Je jistě velice příjemné, že se nám tyto vzpomínky vybavují právě v této sváteční době, kdy vracet se a přehodnocovat uplynulé je téměř povinností. Proto dejme si i my krásný dárek k Vánocům, ekonomika státu se musí podporovat, a vskutku nenapadá mě nic příhodnějšího než kniha, jež je návratem k Enderovi a k vánočním okamžikům, jak je v Bitevní škole trávili a slavili mnozí jeho přátelé a on sám.
Není jednoduché rozhodnout, zda dar, který nám byl dán, je dobrý či špatný, zda jej nám dal Bůh či samotný Satan, proto se zdá být nejlepším řešením tento dar zamlčet a tiše si ho hýčkat ve své mysli. Děti, hrdinové těchto krátkých ohlednutí se za historií válek s termiťany, dar mají, každé z nich lehce něčím netypický, proto jsou vždy jedinečnými osobnostmi, malými bojovníky za svá práva a za svobodu jednoduše být sám sebou se svou všímavostí, dobrou pamětí a bystrými analytickými schopnostmi. Není důležité mít nejlepší statistické výsledky, ale pochopit systém a vzepřít se mu, nehrát hru, která v každé vteřině proměňuje svá pravidla a permutuje v hru jinou, být vychytralý až přechytralý; jinak by nemohly být Vánoce svátkem těchto dětí. A čím jiným přeci jsou?
Děti jedině v tajnosti a skrytě vyjadřují své touhy a přesvědčení, slaví den Sinterklaasův, Vánoce… vždyť voják bojuje za svou rodinu, národnost, náboženství, bojuje za to, aby se měl kam vrátit, proč by děti neměly mít stejné morální hodnoty, proč by si nesměly oslavit Vánoce a alespoň se pokusit dát si nějaký dárek, přestože ve škole, kde vlastní pouze uniformu a studijní panel to není nijak lehký úkol. Cílem není jen udržet spojení se Zemí, se svou rodinou a vzpomínkami na tradice, ale především dostat systém pod tlak, aby se pak samovolně zhroutil. Nebo se o to alespoň stále pokoušet.
Nevím jak vy, ale já bych s chutí nosila smradlavou ponožku uvázanou kolem krku, kdyby to byl dárek od Santa Clause, od toho bodrého obtloustlého chlapíka v červeném kostýmu s bambulou místo nosu a elfími pomocníky, kdyby to byla laskavost, kterou je možné vyjádřit a připomenout si tak něco z toho, co jsme ztratili, co nám bylo odebráno. Nevěřili byste, kolik toho taková malá prodřená ponožka svede, mimo navázání přátelství a překonání náboženských bariér, uvědomění si vlastního strachu a nenávisti, taky dokáže perfektně zastavit krvácení. A přitom ji stačí pouze přijmout jako dárek.
Toto krátké ohlednutí, které kniha představuje, je jen jedním ze způsobů Orsona Scotta Carda jak si pohrát a pobavit se, je to právě onen způsob zábavy, s nímž vystavěl svůj nejslavnější příběh. Je to opět hra, jejíž vítězství je bezpředpokladové, důležité je porušit všechna pravidla, na nichž stojí a stále se pokusit udržet si zdravý rozum. Proč by se předmětem hry místo každodenních bitev v bitevních místnostech nemohla stát symbolika Vánoc a oslava štědrosti a laskavosti obecně? Nejde tady o nějaký fanatismus, prosazování náboženství, jde pouze o to něčemu věřit, něčemu nadpřirozenému, nereálnému. Je to stejné, jako číst Válku o dárky a být s Enderem v jedné místnosti a naslouchat jeho slovům, s nimiž opět dokáže nastolit pozbytou rovnováhu; neztrácí se smysl, neztrácí se příběh. Autor nás i v rámci značné dějové omezenosti dokáže přenést mezi hvězdy přesně tím způsobem, jakým to dělal za starých dobrých Enderových časů.
Rozhodně si ponechejte tento „malý dárek“ až na úplný konec, jako sladká tečka za dlouhým dnem je naprosto dokonalý. Ve chvíli, kdy budete natolik unavení, že nebudete moci udržet myšlenky v hlavě, tahle kniha je dokáže zkoncentrovat a uklidnit. Dokáže mnohem víc než většina lidí, pohladí. A nejen na duši.