Why so serious?

Poslouchej vítr

"Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec."

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží. (str. 548)

Schopnosti na požádání

"Ve vesmíru platí jenom jeden nejvyšší zákon: život vždy vynalezne nějaký dokonalý prostředek, jak život ukončit."
"Znám příběhy.
Jistěže nemám jistotu, které z nich jsou pravdivé. Nebo jestli cokoli z toho, co říkám, má aspoň nepatrnou oporu ve skutečnosti. Záleží však na tom, že mi věříš. Záleží na tom, čemu věřím já. Záleží na tom - a to úplně nejvíc - že vesmír sám o sobě, v takovém či onakém důležitém směru, věří, co slyší vybublávat z mých malých úst, a podle toho se chová..."

Robert Reed: Sestra Alice. (str. 15, 309)

Dopisy známým III

Bosorky tančívají v létě v teplém dešti, až jim zelené šatky přilnou k vyhublému tělu a rusé vlasy se změní v namokvanou vzpomínku na lásku, která, ano, která zahřívá svým žárem blízko stojící, ale spíš dříve než později se změní v kámen; netečkám; jen smutná vzpomínka na "sestřenku" bosorku už, příliš chtěla cítit, že pořád žije; někde uvnitř snad. A křičí. Ale těžko jí upřít něhu, se kterou hladívala střapaté vlásky, se kterou vyprávěla pohádky, se kterou tady nikdy nemohla patřit. A já? Prázdno od všech (fundující slovo) jen zavřené s knihami, aby zas mohla cesta pokračovat dál, ať už je to kamkoli. Pravděpodobně tam jistě bude zet obrovská díra, kterou nebude možno přeskočit. Ve slabém tikotu rozléhajícím se naoranžovělou místností, jen šumění žijícího stroje ještě, s hlavou podepřenou a stydnoucím čajem na stole, oči ráda upírá na několik dní rozkvetlou orchidej s jejími lehce narůžovělými kvítky... (tady se to ale jinak nedá) právě si vzpomněla na onoho kolemjdoucího a trochu ji zapálily oči... pak se opět vrací k rozepsané větě a přemýšlí nad spojením dalších znaků. I když ví, že by to šlo snáze s vínem, ale nechce být tak slabá.

Snaží se se učit.

Ale několik úsměvů snad doletí dál, ráno třeba střapečka probudí paprsky.

Věštby vržených kostí

"Přebral jsi mi ženskou. Napovídal jsi jí, že s mazaným lišákem, jako jsi ty, si užije víc zábavy než s vepřem, který jí dělá kavalíra."
"Určitě se mýlíte, dobrý pane."
"Řekl jsi, že má prsa jako krásné bílé bochánky a zadek jako granátové jablko."
"To ne, určitě to byla broskev."

Ted Williams: Stínové pomezí. (str. 387)

Are you in a Mafia?

Tak tímhle především se teď v těch nesnesitelných vedrech bavím. Paráda! Dík, Maruško...

Dokonalost je nedefinovatelná

Ano, a pokračuji statečně v prázninové řadě knih vědecko fantastických. Tedy těch, které jsem přes rok nakoupila a nemohla přečíst. Konečně jsem se dostala i ke Gregu Bearovi a jeho Královně andělů. Nemůžu nezmínit, že doporučení k ní byly více než nepříznivé, ale, sakra, zasloužit si místo na polici musí každý.

Skoro jsem si po první padesátce říkala, že už jsem asi naprosto vykolejila z tohohle žánru, že se snad už ani nikdy nechytnu; ta spousta vědeckých vynálezů, nanotechnologických tintintíček a upravených myslících programů... svět naplněný transformery, arbeitry, doppelgangery a kdoví čím ještě trošink nedovoluje vytvořit si k němu zpočátku bližší vztah, a tak jen proplouváme mezi řídkými dialogy, které dovolují jedině dívat se a podivovat se. Všechno je ale jen o zvyku, sice to trvá trošičku déle, ale nakonec se dokáže zabydlet každý a ačkoli se hlavní hrdinka chtě nechtě musí koupat v solné lázni a slunce na jejím těle háže černočerná prasátka, vydestilujeme zápletku - vražda. Jednoduše řečeno takto rozhodně nemá evokovat jednoduchost celkově, všechno se musí otevírat postupně a i tak se v určitých pasážích (kdy je dialog veden programem například) mírně ztrácíte, což je nejspíš správně, nechceme se přeci utápět v naprosté patřičnosti všech fyzikálně-chemico-biologických teoriích, že... ale je třeba něco k nim vědět.

"Hlodání v hlavě. Tak to začalo. Skončilo to v krvi a rozřezaném mase, ale začalo to hryzáním, snem, vědomím vlastní neschopnosti."

Na jedné straně detailně přetechnizovaný svět, cyberpunk každým coulem; na straně druhé básník a spisovatel, zastánce lásky k umění, k niternosti člověka, k jeho snům... téměř jako by se otvíraly hrobky času.

Ač jsem opravdu nečekala od téhle knihy nic, složitost v každé větě je kompenzovaná literární ladností, se kterou se rozhodně nemůžeme setkat v dřívejších knihách - Boží výhni, jež staví totálně na teoretickém základě a postrádá vyprávěčský lesk, či v Darwinových dětech, ty zas na druhou stranu přecházejí do neuvěřitelnosti nápadu. Snad jsem ještě s Gregem Bearem naprosto neskončila, neboť takhle chytrou knihu umí postavit jen málokdo, vždy narazí na zeď permutovaných čísel nebo se ztratí v síti.

"Stojíme, neobratní, mezi pozemským zvířetem a chladným, elektronickým andělem. Budeme cítit v krvi hlínu a v očích slunce, i když už budou dávno pryč nebo zůstanou pouhou vzpomínkou. Dokonce i ve chvíli, kdy už nebudeme mít v žilách žádnou krev a nebudemem mít žádné tělesné oči. Hlína a slunce nás vytvořily. Nezapomeneme."