Trochu jiná beletrie

"Ostatním trvá týdny a měsíce, než konečně milují, a milují jen trochu a potřebují k tomu rozhovory a společné záliby a krystalizace. Mně k tomu stračilo jediné kmitnutí víček."

Albert Cohen: Milá Páně. (str. 29)

Dávní i mrtví můžou někdy zpátky

Tedy po strastiplné cestě se mi konečně podařilo dostat do rukou útlou a pověstnou knížečku Stephena Kinga Mrtví se někdy vracejí. Pro některé: je to sbírka těch nejlepších povídek od samotného mistra. Nebudu se nějak zvlášť ke každé zvlášť obracet, zkusím se zastavit až u něčeho, co mě doopravdy zaujme. Zatím jsem přešla Noční směnu a nic.

Několik dalších je příjemně naplněno teplou krví, temně hrůzostrašnými metaforami, ale přece jen musím říci, že mi malinko chybělo napětí a překvapení z pointy. Ano, jsou to mistrně napsané hororové povídky, kde se můžeme i bát, pokud si v půlce neřekneme, jak to asi skončí.

Poslední Na dobrou noc, která asi odkazuje na Prokletí Salemu, je i s těmi upíry asi nejlepší mou v této sbírce, jen kdyby si autor odpustil pravidelnou otevírající závěrečnou větu. Ale asi jsem v tomto čase trochu skeptická/patetická.

ALONE IN MY HEAD

Má vlhká ústa osychají dalek jsem se přiblížit
slova i slova sebe tají Až rudé s bílým budu pít
Ruce v pěsti zatínám když to nám kráčí v stínu
Echem lásku povídám Kde uchopím se zhynu
Nemůžu než neslyšet
alone in my head

Filozofia do vrecka

"Text je do nekonečna otvoreným vesmírom, kde intrepret može objavovať nekonečné množstvo vzájomných spojení. (...)
Skutočný čitateľ chápe, že tajomstvom textu je jeho prázdnota."

Umberto Eco: Intepretácia a nadinterpretácia. (str. 43-44)

Něco málo k evoluci

Richard Dawkins je biologem a etologem a mimo čistě vědecké práce publikoval i několik prací malinko populárnějších. Jsou jimi Sobecký gen a Slepý hodinář. Přichází se spoustou zajímavých názorů na evoluci a chování genů. Pohled na svět přirovnává k Neckerově krychli měnící svou orientaci; tak jsou také možné dva pohledy na přírodní výběr: z pohledu genu a z pohledu jedince.

Již na začátku nám je jasné, že jeho teorie bude jednou velkou metaforou, vždyť již názvy jednotlivých knih jsou více než obrazné. Což ovšem neubírá ani na zajímavosti jeho pohledu, ani na originalitě řešení, s nimiž přichází. Dokonce si myslím, že se díky tomu stává celá tato biologicko-genetická problematika barvitější a přístupnější.

Dawkins vidí v člověku jen jakousi schránku pro přenos genů. Ti jsou těmi, kdo rozhodují, ti jsou těmi, kteří udělají všechno pro to, aby přežili a dál se vyvíjeli. Přírodní výběr upřednostňuje jedině ty geny, které ovlivňují svět tak, aby zajistily své množení. Dawkins nezůstává jen u tohoto, dokonce přisuzuje genům i jakési vnímání či myšlení, na základě něhož jsou všechny živé organismy manipulovány (i když v určitém okamžiku Dawkins říká, že „jsou geny schopné sáhnout ven skrze stěny „svých“ jednotlivých těl a ovlivňovat věci v okolním světě, někdy neživé předměty, jindy živé organismy, a občas působit i na značnou vzdálenost“, jednoduše bychom mohli předpokládat neexistenci jakýchkoli hranic mezi geny, jen příčinnou souvislost spojující geny s jejich fenotypovými projevy, blízkými i vzdálenými).
Chování moderního člověka tedy souvisí s jeho geny, sobeckými geny. Hlavní bod tedy, díky němuž se vzdaluje některým představitelům neodarwinismu je, že v genu vidí základní jednotku přírodního výběru, nikoli v organismu.

Ve Slepém hodináři se pak zabývá dalšími možnými evolučními teoriemi, z nichž mě nejvíce zaujal saltacionismus, se kterým se v obměně (a taky trochu nadneseně) můžeme setkat například v knize Darwinovo radio Grega Beara. Všechno je sci-fi.:)

RaRaRa Radio Head

Není možné nezařadit něco tak úžasného... má oblíbená; a klip neuvěřitelný... enjoy

Hluboko uvnitř

Hluboko uvnitř život sta se skrývá
Tma pálí naše ruce a voda živá
Na konci cesty hranice schází
Nové se tvoří, kde staré jáma kazí

Nula a jedna heslem naší doby
Zelené barvě dán nový svit
Snad ústa má múza zdobí
Jen neumí je políbit

Touž cestou slova veskrze bloudí
Poslední chápe, však neposoudí
Sedává, svázán hlasy světa
Jak pomurnik stínem se proplétá

Nikdy víc nemůžem zpět
Častokrát vzhůru se proletět
Zde vrací se ke kouzlu z nich
Už jako jeden z posledních

Od velkého třesku k černým dírám

Aby se tento blog nestal převážně jen hudebně-literárním, zkusím zařadit něco z jiného soudku, tedy trochu vědeckého (nebo alespoň pokus o). Po několika letech jsem se opět vrátila k Stephenu W. Hawkingovi a po Černých dírách a budoucnosti vesmíru jsem se snad už i s nějakou zkušeností v zádech začetla do Stručné historie času.

Je to opravdu velice přijatelné podání toho, co bylo, je a snad i bude v dějinách vesmíru a fyziky vůbec. Jak sám Hawking hned z kraje říká: "...každá rovnice sníží zájem knihy o polovinu..." A důsledně se toho drží. Jediná rovnice zařazená do této knihy je slavná Einsteinova E=mc2 (na druhou samozřejmě, ale nechtějte, abych několik hodin zjišťovala, jak to správně zapsat).

I když se může vše zdát zpočátku velice jednoduché, po krátkém zasvěcení do problematiky se dostaneme např. na úroveň kvarků či k tomu, že černé díry vlastně nejsou až tak černé (na teorii černých děr pracoval mimo jiné společně s Rogerem Penrosem, ten zase pracoval mimo jiné společně s Brianem Aldisem na Bílém Marsu... to jen tak na okraj). Snaží se vlastně dospět, asi jako většina dnešních vědců v této oblasti k jakési finální teorii všeho (sněním o ní...), která by dokázala popsat/překrýt celý náš vesmír, tedy i velký třesk, spojením kvantové mechaniky a kvantové teorie gravitace.

Nástin řešení sjednocené teorie, bohužel, končí u strun a superstrun, tedy někdy koncem 80. let, což je hlavně pro nás laiky nešťastné, protože s takto přístupným popisem nejnovějších fyzikálních metod se už asi neshledáme.

Černé nebo červí?

"Fyzikům nezbývá nic lepšího než chodit s ustaranými tvářemi a smutně si stěžovat, že v pondělí, ve středu a v pátek musejí na světlo hledět jako na vlnu, zatímco v úterý, ve čtvrtek a v sobotu ho berou jako částici. A v neděli se prostě modlí..." (Banesh Hoffmann)

Stephen W. Hawking: Stručná historie času. (str.66)

Robots in Disguise - La Nuit

Tedy ještě jedna hudební ochutnávka, dovolím si dodat, že vlastnoručně nalezena a vyzdvihnuta (což se zas až tak často nestává).

Blur - Girls and Boys

Jedna z těch starých dobrých a snad i známych... mimochodem, klip od 18-ti :)

Aby ti pámbu napřed sfoukl svíčku a pak ti ji vrazil do prdele

"Otec Caspar, kapitán ani námořníci nenabyli dojmu, že by v těchto vodách žili žraloci, které je vidět i zdálky, protože jim z vody trčí ploutev ostrá jako sekyra. A to se jinak v těchto mořích najdou i tam, kde by je člověk nejméně čekal. Já si však myslím, že nepřítomnost žraloků kolem ostrova byla jen pouhá iluze tohoto podivínského badatele, nebo možná tomu tak bylo proto, že nedaleko odtud směrem na západ byl velký proud a žraloci se tam drželi, poněvadž tam nacházeli víc potravy. Ať už tomu však bylo jakkoliv, pro příběh, který bude následovat, je dobře vědět, že Caspar ani Roberto se přítomností těchto dravců neobávali, jinak by totiž neměli odvahu vlézt do vody a já bych neměl o čem vyprávět."

Umberto Eco: Ostrov včerejšího dne. (str. 232)

Prázdné ulice

Michal Ajvaz se vydává (samozřejmě... co taky jiného metaforického použít? snad jiné sloveso pohybu, mnohlem příznakovější... noří, noří by taky hezky podkreslovalo) /noří do svých prázdných ulic za tajemným znakem. A my s ním.

Pokud bych s/měla říct, jak na mě těchto několik set stran působí, vybrala bych slovo adventura. Přesně taková jsou pravidla hry, díky nimž se snad dostaneme k vysvětlení, ale musíme postupovat přísně lineárně od jednoho problému k druhému a z místnosti/domu/ulice se nikdy nemůžete dostat, pokud na obrazu nenaleznete skrytý symbol/nezeptáte se přesně na tuhle otázku/neprojedete vlakem právě v tomto čase tímto vlakem touto cestou.

Po několika stech stranách mně sice návaznost začala připadat trochu vynucená, ale nakonec se kruh přece jen spojí a my se překvapivě dostaneme konečně do slepé uličky, na jejímž konci je přesně to, co hledáme. V očekávání něčeho (nebo ničeho... podle toho, v jakém rozpololožení se zrovna nacházíme) se nám dostává velice přímočarého a zdlouhavého vysvětlení a my můžeme snad jen doufat, že nám konec nechá přece jen nějaká malá dvířka otevřená; něco, co si sami budem moci představit a dovyprávět... tedy ne, nemusíme namáhat fantazii, snad jen trpělivost.

Je to prostě velice napínavé, velice čtivé hledání malého Plánu, se spoustou zajímavých příběhů uložených uvnitř.

Michael Jackson - They don´t care about us

Asi opravdu ta nej... vězeňská

Hrůzostrašná muka Timothy Cavendishe

"Někdy chundelatý králíček nevíry prosviští zatáčkou tak rychle, že nedočkavý chrt jazyka zůstane dřepět ve startovacím boxu."

David Mitchell: Atlas mraků (str. 162)

Hrůzný čas

Někdy je opravdu chvíle, kdy si každý potřebujeme ten svůj hrůzný čas probýt, kdy nemá smysl se pouštět do ničeho... mnohostrannějšího, mnohovrstevnatějšího. Tak jsem se dostala k této knize i já.

Po několika málo listech jsem si zase rychle zvykla, že se nikdo nebude obtěžovat s důkladným vykreslením postav a prostředí a začala jsem hrát hru na několik slov... a začala se bát.

Z těch několika, kterým se strašně špatně věřilo nemohu nezmínit Muže s tisícem nohou od Franka Belknapa Longa, Jr. Nevím, jestli je právě proto umístěna na prvním místě, ale tehdy jsem se strachovala spíše ještě klesající úrovně, z čehož mě skvěle vytrhlo Sklepení v Yoh-Vombis Clarka Ashona Smithe, ktrým začíná řada několika příběhů zachycující, jakým způsobem nás může ovlivnit mimozemská civilizace. Dále už se dostáváme k samým klasikům a k samým skvostům. Povídka Johna W. Campella, Jr. Kdo je tam?, několikrát zfilmovaná pod názvem Oni, je toho skvělým důkazem. Zde se setkáváme na ledem pokryté Antarktidě s podivným zmrzlým organismem, který ale není zdaleka tak mrtvý, jak by se na první pohled mělo zdát.

Ray Bradbury nám ukazuje, že bohužel i Usnout při Armagedonu se těm méně šťastným může přihodit. Následuje P. K. Dick se zvláštně přeloženou povídkou Otec, ta věc (The Father-Thing), a pak zase několik, které není důležité podržet pro mě v paměti.

Zastavím se až u Měknutí F. Paul Wilsona, jenž má opravdu hrůznou představu o způsobu vymření lidstva... a ne moc povzbuzující. Perfektní je zde taky kupodivu Dan Simmons v Metastázi, i když není vyloženě rozeným povídkářem.

A závěrem velice příhodným (přestože už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit a ještě i nadchnout) je David Morrell - Oranžová je bolest, modrá šílenství. Málokdy se setkáváme s někým, kdo nám již na začátku řekne vyústění celého příběhu a my stejně se zájmem čteme, až se tedy opravdu dostaneme k těm nůžkám trčícím z pravého oka.

Velice povedená sbírka.

Turingovo ozubené kolo

Knihou letních teplých dnů i nocí je pro mě bezesporu Kryptonomikon Neala Stephensona. A i když jsme se ještě nedostali ke zlomu prázdnin, troufám si v tomto případě předvídat, že opět dlouhý čas budu čekat na něco tak mile překvapivého.

Přemýšlím, jak se jakýmkoli způsobem zhostit nějakého zobrazování a hodnocení a rozhodně mi to neztěžuje jen k tisícovce se blížící počet stran. Stephenson si snámi dokáže perfektně hrát... se jmény, která se nám budou zdát nějakou doby divně podobná, se svými metaforami, se svým způsobem psaní.

Nakonec je tohle všechno neuvěřitelně vtipné... vtipně napsané, i když se polovinou děje nacházíme ve smrtelném objetí 2. sv. v. Vtipné je velice taky to, že já se tady snažím klást slovo za slovem/znak za znakem, ale proč? abych zůstala?

Ponořit hlouběji se smíte a musíte pouze tehdy, jste-li dychtiví po informacích, po hledání hranic mezi informacemi, a pokud rádi jezdíte na kole, i když vám vždy po pěti metrech spadne řetaz (ať už má tedy přehazovaček kolik chce).

"Bylo to opravdu strašně vtipné." ... jak říkává můj kamarád

"Nečekám, že pochopíte, o čem ten Waterhouse mluví. Já za ním poběžím, jak nejrychlejc to zvládnu. Vy ho jenom popadněte za nohy a držte se ho zuby nehty, abych si tak říkaje udržel jeho zadek v dohledu, jak dlouho to jen půjde."

Neil Stephenson: Kryptonomikon. (str. 618)

Invocatio elementalium

Jen málokterá kniha se obejde bez vžitých předkopírovaných a nastíněných zápletek... stejně tak tato. Dušan D. Fabian si bere nastříhanou šablonu "nevýrazný, obyčejný mladík s nezajímavým životem se dostane přímo do středu boje o budoucnost země/vesmíru/života a následkem toho se z něj stává výrazný, nepostradatelný mladík s možností vše změnit; nezapomínejme na krásnou a úžasnou dívku, která mu poblázní hlavu".

I když takto jednoduše řečeno, rozhodně se to až tak plytce nevyvíjí. Máme možnost se ve velice krátkém časovém úseku, v němž se děj odehrává, poučit o existencí různých mýtů a legend oživlých díky astrálním bytostem protkávající náš všední život.

Tohle zajímavé se však odehrává až někde "za", kam se Davidovi, hlavnímu hrdinovi, podaří za přispění mnoha podivných náhod (bez kterých by samozřejmě nebylo o čem psát) proniknout. Již výše zmíněná krásná žena to musí samozřejmě uvézt v pohyb a neznámá kletba, seslaná na Davida, vše udržuje ve stálejedoucím, i když někdy spíše pokulhávajícím tempu.
Příjemným doplněním je slovenské prostřední a blízkost z toho plynoucích problémů (sociálních, politických...). Méně pak už příjemným překvapením je... hm, jak to říct nadneseně... nudná prohlídka většiny evropských měst z oken automobilů, nezdůvodnitelná tato honička a velice neuvěřitelné vyvrcholení za přispění plechovky od piva.

Zaměření se tedy na výpravu, pohádkové příběhy a tu trochu magie je pro mě rozřešením této knihy. Naprosto vypustit akční scény, snahy o odlehčení a místy promlouvající "druhé já" hlavního hrdiny (přece jenom se od Tobiáše v lecčems liší).

Silenus

Slepé máš oči a skrze mne
z ní kypí štěstí, mě blízko tě mne
její tvář s tvou teď v jednu se pojí
každý den, každou noc vidím tam svoji

ona, jen ona... jste noc a den
já jsem tvá duše, já chci být ten
kdo ruce ti drží, hladí tvou tvář
nevynikám? hm, tak málo mě znáš

přibyla vráska, co zbývá říct?
snad mrzíš mě ty, že ztrácíš víc.

Dan Simmons - Dost světů a čas

Zbrusu nová antologie od autora, který svými díly posouvá hranice fantastiky, je tvořena několika kratšími pracemi.

Po poněkud zdlouhavé předmluvě a taktéž nezáživném úvodu k první práci (s čímž se bohužel setkáváme i v dalších pokusech... ano, "pokusech" je zdá se nejpříhodnější označení pro všechny předmluvy), kde se velice obšírně dozvídáme o myšlenkových pochodech a životních zkušenostech vedoucích k jeho napsání, nás Simmons vpouští do Lovu na Kelly Dahlovou.

Sešlý a životem zničený učitel, závislý na alkoholu, se po letech setkává s jednou ze svých studentek. S jednou ze svých velice zvláštních studentek. On se pokusí spáchat sebevraždu a ona se prostě objeví... a začíná lov.
Propracovaná noveleta (?), naplněná jak botanickou terminologií, tak poetikou poezie, se odvíjí chvilku tady a chvilku zase tam... kam se chodí ztrácet Kelly.

V dalším příběhu se dostáváme do světa Hyperionu a Endymionu v budoucnu, takže je pro srozumění bouhužel příhodné se v tomto vesmíru malinko orientovat. Sirotci ze šroubovice - původně snad myšleno jako jeden díl Star Treku - space opera, jež je velice mírně řečeno přetechnizovaná. Udržet myšlenky u základní linie, zdá se velmi obtížným a příběh tento stává se posléze nudný. Začátek, kdy je posádka vesmírné lodi probuzena UI, které ji řídí, z důvodu neznámého volání o pomoc, silně evokuje vetřeleckou atmosféru... ale to jen na počátku... bohužel.

Devátý Av. Snad někde na Zemi, snad někdy v budoucnu je omezený počet lidí závislý na technice, ovládán technikou. Své životy žijí v poklidu, smrti se bát nemusí. Tedy smrti té nepřirozené... s přirozenou smrtí - finálním faxem - naplánovanou předem, jsou smířeni. Nic jiného jim ani nezbývá. Věřit postlidem, kteří je všechny za deset tisíc let oživí, aby mohli všichni žít v lepším světě lepší životy. Alespoň to tedy tvrdí. Tato práce nás pro změnu zavála na okraj další Simmonsovy knihy - Ilion. Je jakýmsi úvodem/začátkem této kroniky strojů, utopického života na Zemi a válek mezi olmypskými bohy bůhví kde. A je to přesně ten začátek, který vás donutí pokračovat, protože každý konec je jen začátek něčeho nového... doufejme tedy.

Příběhem plným horolezeckých termínů spojených překvapivě fiziologií brouků nás provede trojice přátel se zálibou v sebevražedných misích na nejvyšších horách světa. Jejich společníkem se stává hmyzácký mimozemšťan. Na K2 s Kanakaredesem je zvláštní povídkou se zvláštním vyústěním, jež se může zdát nepochopitelná pro někoho, kdo nedokáže náležitě docenit kouzlo zavátých vrcholků, sněhových bouří a omrzlin. Tím důležitým se zde ale stává uslyšet píseň...

A dostáváme se nevyhnutelně nakonec/konečně k poslední povídce. Konec gravitace je příhodný název pro odpoutání se od všeho svazujícího - nemocí, starostí, omezenosti - skrze nám známý vesmír a jeho objevováním; ocitáme se v Rusku těsně před koncem roku... prostě je tahle povídka strašně divná, ve zvláštním prostředím, se zvláštními okolnostmi, ani nebudete vědět, jak a proč vlastně je vyprávěna, jen, že je vyprávěna zajímavě výborně s takovým tím mrazením... zvláštně.

Ve sbírce se nacházejí výjimečné i dobré práce. Rozhodně patří mezi jednu z mála, na kterou si budeme schopni i časem rozpomenout. Tedy na některé příběhy snad.

O mysteriích egyptských

Snad nemůže být nic lepšího, nežli začínat mysticky... a když právě takto, tak jedině Jamblichem z Chalkidy (je to o poznání lepší důvod, než jednoduše říct, že mě momentálně nic příhodnějšího nenapadá).

Tento filosof/theurg z 3. st. byl okouzlen věštbami a zjeveními, a proto celou tuto knihu pojal jako jednoduchý návod, jak se setkat s božkými bytostmi - s bohy, démony a héroy. Kupodivu na tom není nic až tak složitého, prostřednictvím např. vody či ohnivého fluida se dostaneme do transu a můžeme vystoupit až k božskému tajemství.

Mnohem účinnější je však kouř ze spalovaného masa obětí (zvířat samozřejmě), což už pro některé problém být může.

Naprostého odpoutání se od materiálního světa můžeme dosáhnout tedy pouze pomocí theurgie, jež spojuje duši s duchovní, absolutní a tvůrčí Sílou, která povstala sama od sebe, sama sebe uvádí v pohyb, vše zachovává, řídí celý vesmír a zvedá vše k inteligibilní pravdě.