Catherine O‘Flynnová – Co se ztratilo

„Nejlepší detektivové jsou vždy připraveni – ve dne i v noci. Kdykoli je mohou povolat, aby vyšetřovali zločiny nebo sledovali podezřelé. Lumpové jsou prohnaní a rádi se ukrývají v temnotách.“ Každé dítě by mělo mít svůj sen… každý člověk by ho nikdy neměl ztratit. Možná je opravdu smyslem neustále něco chtít a přitom mít stále prázdné srdce, které čeká, až se naplní oním nevýslovným štěstím. Je těžké žít s vědomím, že k tomu nesmí dojít.

Nikdy jsem moc nesnila, když jsem byla holčičkou, doháním to až teď. Říkám si, jak by bylo krásné mít vycpanou opičku a do notýsku zapisovat okamžiky v životě jiných. Pozorovat a vidět jejich svět, dokázat postát na místě a vnímat vteřinu za vteřinou, jenomže děti, bohužel, takové nebývají. Já jsem se takovou stala až se Samem Spadem a s knihou vysvětlující, jak se stát detektivem, otevřenou právě na straně o maskování na veřejnosti, až nedávno, byla to naplňující životní zkušenost, a to i přestože za okny dmul ostrý vítr a na naši vesnici padlo mrazivé ticho a všepokrývající sníh.

Každý den se něco ztrácí, každý den minimálně ztratíme ten den, někdy dokonce celý rok… je smutné ztratit život, ale to se nemusí nutně stát, když je u vás někdo, komu nemůžete zmizet, kdo vás stále vidí, pro koho můžete žít.

Co se ztratilo dnes vám, to už jen ztěžka nahradíte.

Já jsem dnes našla tuhle knihu, s ní jsem rozhodně nepromarnila nic.

Dopisy známým IV

Jest pravdou, že narůžovělá jí sluší, ale přeceňuje se její výjimečnost, přeceňuje se mezi kvítkami, mezi svými přeci... potřebuje stejné k životu jako ostatní, jen si to nechce připustit. Jsoucností se každý vcítí, jen někdo jástvím alternuje...

Líbám, někdy ho líbám skrze světlost svítivosti, sice ploché, ale přesto tady se mnou. A knoflíky držet si, zrovna onehdá kominík a já přála si... tehdy hloupost, jen zvládnout zkoušku, měla jsem být prozíravější, ale co už teď... splnil...

Co ty bys tak, kdyby šel kolem...?

K čemu vlastně je tahle dekorace?

Ponořme se na malý okamžik do labyrintů a kasemat stvořených z valících se jinakých a velice barvitých slov, jež nás od prvních stránek obalují a zavalují a vytváří tak kolem nás hradbu zajímavě neplynoucího, a přesto pohybujícího se příběhu. Mluvím o velice netypickém románu Juliena Grácqa Pobřeží Syrt, který je překvapivě vydaný pod štítkem vědeckofantastické literatury. Dostáváme se tak skrze něj na místo, kde musíme bez odmluvy zůstat – jakoby vedeni nití této mlhavé analogie – a nořit se a vnořit se do hlubin hrdinova nitra, díky čemuž jedině je možno bez clony sledovat odvíjející se klubko příběhu.

V lehce omamném a zdlouhavém duchu se doslova probýváme spolu s hrdinou táhnoucími se dny kdesi na okraji říše, kde by paradoxně měla již několik stovek let probíhat válka, ale tiché očekávání a strnulost je jediné, co v těchto končinách naplňuje ovzduší. Jen pomalu se zde „cosi“ odhaluje v skrytu politických piklí.

Mezi vybroušeností slov se ale místy něco ztrácí, respektive se ztrácíme my, což je veliká škoda, ale střed příběhu prostě prospíme, a to doslova. Než se konečně hlavní hrdina dotlačí k činnosti, procházíme s ním poslední cestou jeho výpravy.

„Kamenně studené světlo ostřilo obrysy hran tvrdého kamene, promítalo na zem inkoustové vzory bohatého kování starých studní, které ještě nyní vyvěrají přímo z dlažby na malinkých náměstích horního města. Nad holými zdmi vystoupily občas v nočním tichu lehké zvuky z dolního města, crkot tekoucí vody, pozdní skřípot dalekého povozu – zřetelné, a přece znepokojivé jako steny a převalování neklidného spáče nebo jako nepravidelný praskot pouštních skal smršťujících se v nočním chladu; (…).“

Nikdo ale nemůže neuznat nádhernost, s jakou autor uchopuje a spojuje jednotlivá slova v oživující se metafory. Lehkost, s jakou tak činí, je až záviděníhodná. Někdo si takový obraz nedokáže představit nikdy.

Systém světa

Nacházíme se právě v blátě a hnoji amerických cest počátkem 18. století, nicméně Starý svět se po nás natahuje, tedy se stáváme jen rozkládající se mrvou, ze které raší čerstvé zelené výhonky. Pozorujme chvíli hvězdy, tyto bílé geometrické body charakteristické svou boží věčností, stejně tak jako nekonečně odtikávající kyvadlové hodiny. S jejich pomocí popíšeme celý svět a možná i předpovíme budoucnost. Tedy alespoň zpočátku v to můžeme věřit.
Jen malou chvilku nám budiž dovoleno dýchat tento čistý vzduch nově se utvářející společnosti, neboť plujeme o desítky let zpátky v čase, abychom nejen jako správní empirikové vše zaznamenali a nic neměnili, ale také objasnili počátky zrodu přírodní filosofie navazující na karteziánskou metodologii a vymezující se především proti scholastickému učení. Plujeme zpátky do Londýna, kde je nám nutno setkat se s několika významnými osobnostmi Královské společnosti, především se sirem Izákem Newtonem, který se nedostává do křížku pouze s Leibnizovým kalkulem, ale i s celou eukleidovskou geometrií a pohledem na svět vůbec. Průvodcem na této cestě nám budiž Daniel Watherhouse. Ano, jistě ne náhodou si vypůjčuje Neal Stephenson v tomto svém veledíle jméno hrdiny z Kryptonomikonu, z této „[…] hodně divné starodávné knihy, strašlivě tlusté a plné nesmyslů […]“ (str. 37). A i když si myslíme, že šifry už luštit nebudeme, jsme na omylu, jelikož „[…] pokud způsob, jak utajit informace, jak přeměnit světlo na tmu, byl omegou – pak samotným počátkem – alfou – je univerzální znak. Úsvit. Světlo svíčky v temnotách […]“ (str. 136). Cílem je vytvořit dokonalý filosofický jazyk. Toto je reprezentováno moderní mechanistickou filosofií a Leibnizem jako jejím hlavním představitelem, jenž se snaží o sestrojení počítacího stroje, který by manipulováním se symboly napodoboval lidské myšlení. Tohle tedy se nachází na jedné z pomyslných misek vah rozvažujících předivo příběhu. Na druhé misce se honosně tyčí nejryzejší alchymie, toto tajné vědění, jež nám dává schopnost nejen materiální vlády nad hmotou, především se jejím prostřednictvím pokusíme hledat jakousi elementární substanci, filosofickou rtuť. Ač s podivem, tento směr zastává jeden ze zakladatelů moderní fyziky, optiky a mechaniky, Izák Newton, sám povlávající mezi vírou a vědou jako snítko prachu.
Pakliže neholdujete četným filosofickým tématům obklopujícím děj, vězte, že kniha má i mnoho jiných rozměrů. Lze se na ni dívat skrze mléčně průzračné okno historické, respektive politické, jelikož intriky a pletichářství spojené s neustálým válčením jedněch s druhými jsou také jednou z hlavních dějových linií. Vedle těchto „hlubokých“ témat se nám ale posléze odkrývá i příběh lineárnější, a tedy snazší k sledování; vypravíme se do četných, téměř až donkichotských, dobrodružství se světa znalým, přechytralým vagabundem Jackem Půlptákem, která nás zavedou do rozmanitých končin Evropy. Nějaké přímější shrnutí děje je zde zhola nemožné, jediné, co lze ještě říct, je to, že po několika málo stech stranách se některé linie začínají sbližovat, zatímco po stech dalších jiné zase rozbíhat. Byť jsme chvíli potopeni v lodním deníku, chvíli mícháme alchymistické přísady v tyglíku či jsme jindy poučeni o hodnotě, výrobě a vhodných investicích peněz, vše, přestože kapka rtuti se nedá uchopit mezi prsty, drží pevně pospolu a je, sice pomalu, uzavíráno pod velice bytelné víko.
Pro autora příznačným jemným vtipem je prorostlý celý text, čímž vždy znovu jasnými květy rozkvétá čtenářova pozornost, která může místy zasychat (abych se přidržela použité metafory) na pozadí temnosti a složitosti slov, neboť se jedná o Knihu, ne jen objekt s přesvědčeními „být čtivý“, „ukrátit čas“ a případně „posloužit jako zátěž při sušení květin“. Zkuste se několikrát projít touto nerovnou cestou příběhu. Nikdy nepotkáte stejného chodce. Možná ani vy nebudete nikdy stejní.

Nice day

Jazyková hra je prostě hrána

"Dekonstruktivní čtení textu (...) vždy ví, že počátkem významu znaku je stopa jiného znaku, že stopa je ve skutečnosti absolutní počátek smyslu obecně, že tedy čtení jako hledání konečného významu a smyslu nemá smysl, neboť je nekonečné. Vždycky je tu další znak - ten, který není přítomen v daném textu, je mimo, ale je, vždycky je tu další text."

Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku. (str. 114)

Tak trochu odjinud

Možná i tímto způsobem by se dala charakterizovat kniha Marie Hermanson, neboť jak neznámost autorčina jména, tak podivuhodným námětem naplněný příběh nás nutí přehodnotit předem připravené šuplíky, do kterých jsme chtěli vypravování zaklapnout. Snad někde na rozhraní duchařských vyprávění, s letmým nádechem hrůzostrašnosti, a fantasy, se skoro až magickým podtónem, bychom se mohli, jestliže budeme dostatečně odlehčeni pro tento ze všech stran foukající vánek, nalézat po otevření této knihy. Jsem si vědoma, že tohle zapleteně dlouhé souvětí naprosto nic neříká. Daleko příhodnější by bylo jednoduše říct, že je to prostě od samého začátku strašně divné. A to je první plus.
Na pozadí jemně se rozkrývajících vztahů seznamujeme se s Mužem pod schody, se čtyřčlennou rodinou, jež se nastěhovala do nového/starého domu, se spletitými vztahy mezi jednotlivými členy, s tajemnými a chřípí zdvihajícími zvuky linoucími se rozlehlými prostory. „[…] A potom samozřejmě zvuky. Rozvrzané palubky na podlaze. Šustění růžových keřů, větve drásající zeď, když hodně foukal vítr. Škrundání v odpadních trubkách. A pak ty zvláštní šouravé zvuky pod schody – jako kdyby tam někdo tahal matrace a polštáře – prostřídané škrábáním a praskotem. […]“ (str. 10). A aniž kdokoli něco očekává, začínají se dít mírné podivnosti. A to je druhé plus.
Dům jako by měl v sobě vlastního správce, který nikým nepozorován nejprve jen provádí menší úpravy; posléze se ovšem rodina dovídá, že tyto věci se nedějí zázračně, že s nimi opravdu ještě někdo bydlí. Na konfrontaci s touto bytostí nemusíme čekat příliš dlouho, ona sama se nechce skrývat, pravděpodobně nechce dělat problémy, možná nechce nikomu ublížit a jistě se nechce z domu vystěhovat. Všechno by mohlo zpočátku vypadat jako nemístný vtip, mávnutí rukou se zde zdá příhodným gestem, vždyť nikomu se neděje žádné bezpráví a někteří členové rodiny podivně legračního „nájemníka“ vítají, dokonce s ním navazují kontakty. Tohle je ale možné do chvíle, než se idea bezproblémovosti začne rozpadat v jednotlivé, ne příliš příjemné, situace. Hrdinové si postupně předávají nit příběhu a seznamují nás se sebou a s právě jejich pohledem na problém. Posléze se však jediný otcův úsudek zdá být odlišný od všech ostatních, kteří se s „Mužem pod schody“ smířili a nevidí v něm nic špatného. Otec jediný jako by žil v rozdílném domě, v rozdílném světě. Ideální manželství, pracovní život, všechno se mu začíná bortit. Proměna jeho osobnosti probíhá postupně, ale drtivě neúprosně. Jen kdyby někoho napadlo, že muž z pod schodů se chová přesně podle toho, jak chtějí ostatní (ať vědomě či nevědomě). Vzrůstající úzkost naplňující více a více děj příběhu vede ke zlomu, který se zatajeným dechem a upřenýma očima na znaky písmen nemůžeme než předpokládat. A to je třetí plus.
Nicméně očekávat horor v pravém slova smyslu zde naprosto není na místě, daleko více je to jemně psychologizující, mrazící, tajuplný příběh se spoustou nedovřených, pootevřených otázek a slepých zákoutí. „[…] Teď už se ani nepokoušeli smích ukrotit, Paula, Kvot a Fabian přímo řvali smíchy. Slyšel dokonce i Oliviino dětské zalykání, nádherně zurčivé, jako když dopadají perly na hladkou vodní hladinu. Srdce se mu stáhlo láskou a navzdory své svízelné poloze se usmíval, uvězněný jako v pasti na myši. […]“ (str. 326). Autorka navozuje temné smrákání příběhu velice důvěryhodně volbou sledu událostí a jejich důkladným podkreslením, tedy napětí není stupňováno akčními zápletkami, ale vše postupně odkrývajícími slovy. A to je čtvrté plus.
A bonusovým plusem je trochu předvídatelná, přesto naprosto příběh rozkládající pointa. Tu si vychutnejte sami.

Zdá se tedy

"Zdá se, že hluboké, nestranné a naprosto spravedlivé mínění o našich bližních je z principu vyloučené. Buď jsme muži, anebo jsme ženy. Buď jsme chladní, anebo sentimentální. Buď jsme mladí, anebo stárneme. V každém případě je život pouze průvodem stínů, a bůhví, proč je tak dychtivě objímáme a pociťujeme takovou bolest z jejich odchodu, když jsou to pouhé stíny. A proč, je-li tohle a ještě mnohem víc pravdy, proč když stojíme v okenním výklenku, nás ještě překvapuje náhlé zjištění, že ten mladík v křesle je ze všeho na světě to nejskutečnější, to nejsolidnější, to, co nejvíc známe - vskutku, proč? Neboť hned následující okamžik o něm nevíme nic.

Takhle se však díváme. Taková jsou východiska naší lásky."

Virginia Woolf: Jákobův pokoj. (str. 66)

Vstoupila přímo do řezné dráhy svištícího kotouče pily

A jak jsem dříve byla pravila, také tak činím a naplňuji několik posledních prázdninových předsevzetí. Jedním z nich bylo podívat se na další knihy Grega Beara, neboť jsou jedna každá velkým překvapením; tak tomu bylo i s Marťanskou cestou (věnovanou, jak jinak, Rayi Bradburymu). Abych pravdu řekla, ještě jsem neměla zrovna moc příležitostí (ani je nijak zvlášť nevyhledávám) setkat se s politickou sci-fi... teď tomu tak bylo... ač na velice silné vrstvě hard sci-fi, přeci jen nešlo o nic jiného. Bohužel z mé strany zůstane nedoceněna jak fyzikální, tak politologická část; ani každá zvlášť by nebyla ničím jednoduchým. Tedy mi nezbylo, než se držet velice tenkého syžetu.

Já legenda mi po shlédnutí filmu taky už delší dobu ležela nedotčená v knihovně, až do této chvíle. Sbírka povídek Richarda Mathesona, pro mě naprosto neznámého autora, se zaměřuje na jeden hlavní pocit - strach. Hororové výjevy, ať už upírského ražení či jiných napdpřirozených nestvůr, jsou vesměs založeny na nečekané pointě, která je často postavena až v úplném závěru, v posledním slově. Pro mě nejpřitažlivější, když nepočítáme titulní povídku, která mimo jiné jen lehoučce odpovídá akčňárně v Willem Smithem, byl Nepříčetný dům, se svým stupňovaným hněvem navozujícím mrazení po celém těle, nebo Kdo je na drátě? Vesměs jsem ani nečekala tolik, kolik kniha nabízí.

Poslední v řadě, o kom jsem se ještě chtěla zmínit, stála malá Carrie z rodiny hororů Stephena Kinga. Příběh, který na počátku řekne, k čemu máme dojít, je napínavým stupňovaným očekáváním míry brutálnosti a počtu kbelíků krve nutných k naplnění toho. Psychologie dospívajícího, nadpřirozeně nadaného děvčátka je, jako obvykle, ve středu zájmu. I když něco tomu trochu chybí.

Vidět neznamená uvěřit

"Potřebujeme své příběhy, abychom pochopili vesmír, a občas zapomínáme, že to jsou jenom příběhy."

Terry Pratchett: Koule. Věda na Zeměploše. (str. 477)

Breathe

Co jsem ještě stihla

S koncem srpna končí i můj měsíc ve znamení brakové literatury a opětovný návrat ke knihám intelektuálně na výši. Ke knihám jistě informačně nabitějším, zpravidla vázaným v pevných deskách, většinou méně vtipným a rozhodně vždy s pochmurnější obálkou.

Tedy jen letem světem čemu jsem ještě věnovala svá unavená očka; byly to shodou okolností dva čtvrté díly (osmého svazku, druhé ságy:)) fantasy příběhů a ač bych nikdy neřekla, že bych někdy mohla říct, že čtverka je šťastným číslem, v tomhle ji křidvíme, opravdu by se v tomto případě oním "do čtveřice všeho dobrého" stát měla. Kavárna Šílenců Laurell K. Hamiltonové je už pro ni typickým městským vyšetřovacím čarodějno-nemrtvým vtipně napsaným příběhem, jen tentokrát konečně s uvolněnější atmosférou, do které není namačkán chtě nechtě hlubokomyslný příběh o záchraně celého lidstva; jakoby si autorka konečně řekla, že si může těch dílů pomalinku psát kolik chce a nenechá se nikým nijak honit ani omezovat. Oddech.

Druhou výše zmíněnou knihou je Requiem pro Slunce Elizabeth Haydonové. Nikdy bych nevěřila, že se znovu do té propletenice mýtů, proroctví, tajemství skrytých hluboko pod zemí i na dnech oceánů, kouzelných předmětů spojených s pěti základními živly a ke čtveřici:) hlavních hrdinů po posledním téměř tisíci stránkovém dílu znovu vrátím. Bylo toho opravdu až přespříliš, až krmně přespříliš, jak by řekli někteří. Ale stránka dala stránku a nebylo to vůbec špatné a konečně se snad všechno uzavřelo a vysvětlilo a i se to dalo sledovat.

Abych pouze nechválila, tak musím dát za pravdu světa znalejším a ohodnotit velice průměrně Pyl Jeffa Noona, ačkoli jsem se dlouho za něj stavěla, tenhle svět je naprosto nestravitelný. Pírka? Dobře. VR? Dobře. Kříženci živočišných druhů intelektuálními bytostmi? Dobře. Ale virus alergie šířící se do reálného světa z matrixu za účelem nesmrtelnosti pomocí květinkové královny? No, co k tomu říct.

Velice příjemně jsem byla překvapena knihou pro mě prozatím neobjeveného autora Jacka McDevitta Pláž Nekonečno. Ani nevím, proč jsem si ji vlastně koupila, ale stalo se a já jsem strávila několik příjemných dní nad oddechovým space operovým příběhem z blízké budoucnosti. Hlavním plusem hlavně bylo, že to byl svět, jako je náš, jen posunutý technicky dopředu. Tedy žádné složitosti v podobně přehnaných nano/techno/bio logií, které často jen pletou. Každý svět nemusí být unikát. Ale tenhle jím rozhodně je.

To by tak asi v kostce bylo vše, snad ještě přidám několik řádek, ještě pořád mi zbývá týden.

Co čekat od fantasy?

A dá se vlastně od tohoto žánru ještě něco čekat? Otázka takto položená nemůže neroztočit představy a obrazy kouzelných světů obývaných nejrůznějšími tvory a netvory, hrdiny hrdě pozvedávajícími meč či kouzelnou hůlku, kteří se chtě nechtě musí postavit na některou stranu nerovné kamenité cesty. Jen dosadit za předem obkreslené postavy nová jména a charakterové rysy a vzniká nepřeberné množství rozmanitých, ale přesto stejných fantastických příběhů. Právě tohle byly obavy, které mě pouze nehlodaly, ale doslova odkousávaly šťavnaté kousky masa v okamžiku, kdy jsem vstřebávala vůni novosti knihy Psí zima Petry Neomillnerové.

Zaklínačka a upír. Každý zvlášť až příliš nesčetněkrát vyobrazen a představen v mnoha vyprávěních; nyní tedy postaveni k sobě a vedle sebe. Věru prapodivný párek. Také problémy, které jdou s tímto nezvyklým spojením ruku v ruce, jsou více než prapodivné. A hlavně nebezpečné. Takto by se v kostce dal shrnout obsah knihy – dvě odlišné rasy propojené láskou. I když v tomto případě by asi bylo na místě říci propojené postelí… nebo čímkoli, co je zrovna po ruce. Podkreslením romance o znesvářených rodinách, které nepřejí tomuto svazku, je, mimo jiné, boj o vyšší dobro, o peníze, o rodinu.

Společným nepřítelem vampýrů a zaklínačů se stává samolibý upír a lykantropové/kožoměnci z naprosto neznámých důvodů rapidně navyšující svůj počet a sužující toho nejobyčejnějšího a nejzanedbatelnějšího tvora - člověka. „[…] Hluboko pod ní se přelévá masa osrstěných hřbetů, doléhá k ní štěkot, pláč, jek. Ze země stoupá prach strachu, (…), zvedne ruku k hrdlu a pak ji v hrudi zabolí tak silně, až se zalkne. Padá a v hrudi se jí rodí křik, křik hrůzy. […]“ (str. 275)

Obsah knihy je neuvěřitelně zastřen způsobem podání výpovědí. Nakonec není důležité pro daný moment, jestli je hlavní hrdinka zaklínačka nebo zelený lesní skřítek, důležité je, abychom jí to věřili. Což se tady děje právě jazykově. Jistě nás na první pohled hrubost/zhrublost výrazů zatlačí poněkud více do křesel (dokonce jsem si v té chvíli říkala, že je na druhou stranu snad dobře, že už mládež tolik nečte), ale děje se tak jen do chvíle, než pochopíme, že svět této knihy není takto utvořený, on takový „je“. Škoda jen, že je to všechno, co se o něm můžeme v knize právě skrze jazyk dozvědět, neboť jakékoli ponoření se, ať už do mystérií historie, geografie či kultury, je nemožné, můžeme pouze plout po vlažném povrchu spolu s několika hlavními postavami. Snad alespoň víra v barvitý podmořský svět nás uchlácholí před všeobjímající průhledností.

Rychle se proměňující repliky dialogů popohánějí a usnadňují čtení, ale přestože je dějem jedno nebezpečné dobrodružství (rozuměj krvelačné zabíjení) vedle druhého, někomu by se i zastesklo po několika stránkách oddechu, po vyplnění příběhem, ne jen strohými slovy. „[…] Lota drží za uzdu Torgeho valacha, na jehož sedle balancuje zaklínač. Torge hmatá po hladké zdi. „(…) klouže to.“ „Nojo, je to omítnutý.“ „Nemůžu se z tý hajtry pořádně odrazit.“ „Tak to aspoň zkus, ne?“ (…) „Loto, nelezu tam.“ […]“ (str. 125)

Co tedy přináší tento příběh? Rozhodně je působivý jazykovým rozhraním, charakterizujícím jednotlivé postavy, jednotlivé rasy, umocněným především způsobem, jakým žijí svůj život. To je kořením celé knihy. Ale k čemu nám je sebeostřejší, sebepikantnější ochucovadlo, když jím není co dochutit?

Why so serious?

Poslouchej vítr

"Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec."

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží. (str. 548)

Schopnosti na požádání

"Ve vesmíru platí jenom jeden nejvyšší zákon: život vždy vynalezne nějaký dokonalý prostředek, jak život ukončit."
"Znám příběhy.
Jistěže nemám jistotu, které z nich jsou pravdivé. Nebo jestli cokoli z toho, co říkám, má aspoň nepatrnou oporu ve skutečnosti. Záleží však na tom, že mi věříš. Záleží na tom, čemu věřím já. Záleží na tom - a to úplně nejvíc - že vesmír sám o sobě, v takovém či onakém důležitém směru, věří, co slyší vybublávat z mých malých úst, a podle toho se chová..."

Robert Reed: Sestra Alice. (str. 15, 309)

Dopisy známým III

Bosorky tančívají v létě v teplém dešti, až jim zelené šatky přilnou k vyhublému tělu a rusé vlasy se změní v namokvanou vzpomínku na lásku, která, ano, která zahřívá svým žárem blízko stojící, ale spíš dříve než později se změní v kámen; netečkám; jen smutná vzpomínka na "sestřenku" bosorku už, příliš chtěla cítit, že pořád žije; někde uvnitř snad. A křičí. Ale těžko jí upřít něhu, se kterou hladívala střapaté vlásky, se kterou vyprávěla pohádky, se kterou tady nikdy nemohla patřit. A já? Prázdno od všech (fundující slovo) jen zavřené s knihami, aby zas mohla cesta pokračovat dál, ať už je to kamkoli. Pravděpodobně tam jistě bude zet obrovská díra, kterou nebude možno přeskočit. Ve slabém tikotu rozléhajícím se naoranžovělou místností, jen šumění žijícího stroje ještě, s hlavou podepřenou a stydnoucím čajem na stole, oči ráda upírá na několik dní rozkvetlou orchidej s jejími lehce narůžovělými kvítky... (tady se to ale jinak nedá) právě si vzpomněla na onoho kolemjdoucího a trochu ji zapálily oči... pak se opět vrací k rozepsané větě a přemýšlí nad spojením dalších znaků. I když ví, že by to šlo snáze s vínem, ale nechce být tak slabá.

Snaží se se učit.

Ale několik úsměvů snad doletí dál, ráno třeba střapečka probudí paprsky.

Věštby vržených kostí

"Přebral jsi mi ženskou. Napovídal jsi jí, že s mazaným lišákem, jako jsi ty, si užije víc zábavy než s vepřem, který jí dělá kavalíra."
"Určitě se mýlíte, dobrý pane."
"Řekl jsi, že má prsa jako krásné bílé bochánky a zadek jako granátové jablko."
"To ne, určitě to byla broskev."

Ted Williams: Stínové pomezí. (str. 387)

Are you in a Mafia?

Tak tímhle především se teď v těch nesnesitelných vedrech bavím. Paráda! Dík, Maruško...

Dokonalost je nedefinovatelná

Ano, a pokračuji statečně v prázninové řadě knih vědecko fantastických. Tedy těch, které jsem přes rok nakoupila a nemohla přečíst. Konečně jsem se dostala i ke Gregu Bearovi a jeho Královně andělů. Nemůžu nezmínit, že doporučení k ní byly více než nepříznivé, ale, sakra, zasloužit si místo na polici musí každý.

Skoro jsem si po první padesátce říkala, že už jsem asi naprosto vykolejila z tohohle žánru, že se snad už ani nikdy nechytnu; ta spousta vědeckých vynálezů, nanotechnologických tintintíček a upravených myslících programů... svět naplněný transformery, arbeitry, doppelgangery a kdoví čím ještě trošink nedovoluje vytvořit si k němu zpočátku bližší vztah, a tak jen proplouváme mezi řídkými dialogy, které dovolují jedině dívat se a podivovat se. Všechno je ale jen o zvyku, sice to trvá trošičku déle, ale nakonec se dokáže zabydlet každý a ačkoli se hlavní hrdinka chtě nechtě musí koupat v solné lázni a slunce na jejím těle háže černočerná prasátka, vydestilujeme zápletku - vražda. Jednoduše řečeno takto rozhodně nemá evokovat jednoduchost celkově, všechno se musí otevírat postupně a i tak se v určitých pasážích (kdy je dialog veden programem například) mírně ztrácíte, což je nejspíš správně, nechceme se přeci utápět v naprosté patřičnosti všech fyzikálně-chemico-biologických teoriích, že... ale je třeba něco k nim vědět.

"Hlodání v hlavě. Tak to začalo. Skončilo to v krvi a rozřezaném mase, ale začalo to hryzáním, snem, vědomím vlastní neschopnosti."

Na jedné straně detailně přetechnizovaný svět, cyberpunk každým coulem; na straně druhé básník a spisovatel, zastánce lásky k umění, k niternosti člověka, k jeho snům... téměř jako by se otvíraly hrobky času.

Ač jsem opravdu nečekala od téhle knihy nic, složitost v každé větě je kompenzovaná literární ladností, se kterou se rozhodně nemůžeme setkat v dřívejších knihách - Boží výhni, jež staví totálně na teoretickém základě a postrádá vyprávěčský lesk, či v Darwinových dětech, ty zas na druhou stranu přecházejí do neuvěřitelnosti nápadu. Snad jsem ještě s Gregem Bearem naprosto neskončila, neboť takhle chytrou knihu umí postavit jen málokdo, vždy narazí na zeď permutovaných čísel nebo se ztratí v síti.

"Stojíme, neobratní, mezi pozemským zvířetem a chladným, elektronickým andělem. Budeme cítit v krvi hlínu a v očích slunce, i když už budou dávno pryč nebo zůstanou pouhou vzpomínkou. Dokonce i ve chvíli, kdy už nebudeme mít v žilách žádnou krev a nebudemem mít žádné tělesné oči. Hlína a slunce nás vytvořily. Nezapomeneme."

Comin´ home

Flunk - Blue Monday

Žijeme tak, jak sníme, totiž úplně sami

"(...) všechno neštěstí v životě přichází ve vlnách. (...) člověk musí počítat, protože každá sedmá vlna je plošší než ostatní. A právě po té člověk musí zkusit jet dál."

Peter Hoeg: Příběhy jedné noci. (str. 190)

Ztracená v peřinách

"Má čistá hlava byla spojena s mrzkostí," pravila. "Chci a nechci, trpím, a přesto pociťuji slast, mám hrůzu ze života a strach ze smrti."

"Všichni jsme nedokonalí," odpověděl mudrc. "Všichni jsme rozpolcení, jsme zlomky, stíny, beztvaré přízraky. Všichni jsme si po mnohá staletí mysleli, že pláčeme a radujeme se."

Marguerite Yourcenarová: Orientální povídky. (str. 87)

Dopisy známým II

Proč nezvolat: "Poutníče, zastav i u mých oprýskaných vrat!" Vždyť takoví jako on nepyšní se bouřkovými mraky ani pobledlou tváří plnou prachu z cest; čím by pohrdl? Snad smyslovostí bez racionality, pobroukáváním si cizích jmen, usínáním s otevřeným sdrcem? Jak by mohl, když přece věří... v něco jistě. A ví, ví, i když možná jen prošel kolem, prokmitl zorným polem, nebo jenom pomyslel. Ano, vytknout by se mu mělo, že často tak pevný ve svých těžkých botách, až nenechává mnoho místa pro kohokoli na lesních pěšinách; tedy kolemjdoucí často bahnem je nucem jít, aby se vyhl a nesrazil, neboť on často zaslepen cestou kráčí v polodřímotě, polosnu neslyše nic než ten hlas. Naslouchá mu tolik, že právě a jedině srážka ho může vyvrátit z té nalajnovanosti. Pak by se zeptal...

Tristram Shandy podruhé

Škoda by bylo při příležitosti tak významné, při věčném hledání pravdy, nezmínit tento naprosto neuvěřitelný film pojednávající o nenatočitelné předloze, kterou se snaží natočit.

Dopisy známým I

Kdyby tak snadno bylo lze s roprostřenými spirálkami na zmuchlaném polštáři do tmy a ticha říkat, co hlavu tíhou nevyřčeného zaklání k roztříštění... kdyby tak vlaštofky kdysi nehnízdily na telegrafních drátech blízko oken otevírajících se dovnitř a nečepýřily střapečky něhou křídel, pod které slibovaly navždy ukrýt ho i se vším svým... kdybych tak zavolala... zavolám!

Na prázdniny jedině do Brugg

Svému nosu vděčím za to, co jsem

"Kdyby tak člověk věděl, říkal si v duch otec, že chlapec nevydrží, beze všeho bych Tobymu tu čest prokázal - škoda, dávat mu takové slavné jméno jako je Trismegistus, zbůhdarma - Ale třeba taky zůstane naživu. (...)

Zuzana měla náskok a také si ho udržela - Je to Tris - tak nějak, vyhrkla Zuzana - Tris - Tak nezačíná na celém světě ani jedno křestní jméno, řekl farářův pomocník - leda Tristram. Tak je to Tristram-gistus, pravila Zuzana."

Laurence Sterne: Tristram Shandy. (str. 231)

Skočili jsme

Ač to tak na první pohled může vypadat, Jumper Stevena Goulda není kniha o dalším superhrdinovi, který jednoho dne zjistí, že má zvláštní schopnost, navlékne na sebe přiléhavou, barvami hýřící pláštěnku a rozhodne se napravit všechna příkoří dějící se každý den v našem prohnilém světě. Daleko více je to příběh zachycující dospívání mladého citlivého chlapce, přičemž je především zaměřen na jeho pocity, útrapy, úzkosti či na řadu nešťastných příhod vystřižených z našeho prohnilého světa. A pak je tu ta maličkost s teleportováním.

Hrůzné zážitky z dětství sice nepřinutily Davyho, aby přestal od problémů utíkat a schovávat se za zavřenými dveřmi v imaginárních světech knih. „[…] Vítr listoval stránkami, tahal mě za vlasy a za šaty a já se nořil do slov, nalézal pukliny mezi větami a slova mizela, zanechala mě uprostřed příběhu, děje, v hlavách jiných lidí. […]“ (s. 20). Na druhou stranu objevil ale něco daleko zajímavějšího. Začal od těchto problémů „skákat“. A to doslova. Davy nejprve nechápe, kde se v něm tato schopnost vzala, nicméně pokud se dostatečně soustředí na určité místo, na kterém by se chtěl nacházet, dokáže se velice jednoduše a bez časových dluhů přemístit. Okamžitě tohoto využívá, utíká/skáče od otce alkoholika a snaží se konečně si trochu uspořádat život, ale jak říká moudré přísloví: „Nikdy nevěř cizím, usmívajícím se a jídlo nabízejícím lidem.“ Davy si tedy musí připustit, že není jen obyčejný kluk s obyčejnými problémy, a proto už nic nebude řešit obyčejně. Nejdůležitější je samozřejmě si obstarat peníze, hodně peněz. Vyloupení banky se zdá jako nejlepší řešení pro všechny. „[…] „Ehm… jak přesně si vyděláváte na živobytí, Davide?“ „Bankovnictvím, bankovními spekulacemi.“ Mírně jsem se pousmál. Vyspekuluju, kde jsou v nějaké bance peníze, a vezmu si je. […]“ (s. 196) S tímto zázemím se všechno ostatní zdá snadné. Sehnat si bydlení, dobře se obléci, pomstít se lidem, kteří mu ublížili… jako další bod se na scéně samozřejmě musí objevit dívka. A slunce hned začíná jasněji svítit a tráva se více zelená, až si začínáme my i Davy říkat, jestli tohle je náplní jeho života. Jen bezcílně skákat z místa na místo, mít všechno, po čem kdy toužil. Asi by to chtělo nějaký plán, asi by se chtělo podívat, zda někde nejsou zprávy i o jiných jumperech. Přece není možné, aby byl na světě sám.

Jestli nakonec najde sobě podobné, vyřeší problémy vzniklé svým postavením, domluví se s vládou a zabrání dalším teroristickým útokům (které mně osobně připadly značně umělé), nechávám otevřeno. Důležité je, že všechno tohle nějak dopadne, což značně ubírá volnějším interpretacím a místy musíme mít pocit, že se ze všech těch otřepaných frází a parafrází snad zadusíme. Jen lehký a nenucený humor nepatrně dokáže přebít tu prvoplánovost. „[…] Pousmál jsem se. „V tom případě mohu říct jen jedno. A doufám, že to nahlásíte svým nadřízeným, kterých musí být mnoho.” Cox přimhouřil oči. „Ano?“ „Nechceme vaší planetě uškodit,“ řekl jsem. […]” (s. 250)

Přestože je kniha psána velice srozumitelně (až lehce by se dalo říct), nemůžu se ubránit pocitu „plácání se“ v ději, jakoby autor místy sám nevěděl, co by mělo následovat dál (značně citelné je to v první půli). Také bezstarostnost hlavního hrdiny je někdy zarážející. Je až s podivem, že se teleportuje téměř na jakémkoli veřejném místě a nikomu to nikdy nepřijde divné, přestože někdy dokonce s sebou bere cestující. Nápad ale jistě dobrý, jen dostatečně nevymyšlený a nedomyšlený.

Filmové zpracování má, mimo názvu, s knihou společného jen málo. Důraz je kladen především na akčnost a okázalost, proto musel být námět značně poopraven, neboť kniha je spíše psychologizujícím příběhem s prvky sci-fi.

Velmi příjemné

Letní oddych s úchvatným filmem (s úchvatným obsazením) vypadá pro mě asi nějak takto, tak se nechte inspirovat.

Tedy Uvnitř tančím a Penelope.

Není to čirou náhodou palec z mé nohy?

"Erit nobis visio omnium sicut verba libri signati. Velikým jménem Tetragramaton ti poroučím, duchu, odpečetit knihu tajemství a zpřístupnit nám její slova."
"Polib mi," zašeptal duch, "moji astrální prdel."

Andrzej Sapkowski: Lux Perpetua. (str. 176)

Pohled se mění podle toho, kde stojíte

A znovu k povídkovým knihám, tentokráte fantasy. Každý by měl vědět, jak se mluví na večírcích s děvčaty... tak jsem se dostala ke Gaimanovým Křehkým věcem; co se týče výše jmenované aluze na jednu z povídek, ani nevím, co jsem vlastně od ní čekala... možná něco. Bezpointovost Gaimanových povídek je o zvyku, všechno dějem plyne a s dějem se rozplyne... většinou u nich máte jen nějaký pocit. U Jak si na večírku povídat s děvčaty jsem měla před očima kopie z Města permutací. Tak nějak na mě dýchla přítomnost oněch dívek... upravených podle určitých kritérií, uměřených, vyrovnaných, bezpohlavních.

Je samozřejmé, že si za pár dní na těch několik desítek příběhů nebudu moci vzpomenout, prostě nejsou ničím zvlášť chytlavé; a závěrečná novela, která je předehrou k Americkým bohům, pro mě bude neudržitelná, jelikož si zas nepamatuju, co/kdo vlastně byl Stín... och, ta moje hlava... ale něco zůstane vždycky. Už jen důvod přečíst si tuhle knihu zůstává.

Perfektní byla Hořká usazenina se skoro Kingovským námětem a zombíky... ti by taky mohli být spojovníkem, ne, konektem (není to jedno) s další fantasy sbírkou povídek, na kterou jsem byla hrozně mile upozorněna. Magie pro začátečníky Kelly Linkové obsahuje devět velice neobvyklých a velice různorodých příběhů, přičemž až na jeden (Kočičí kůže) opravdu stojí za to přečíst. Je vidět, že si autorka hraje jak s formální stránkou povídek, tak s obsahy. Staví vedle sebe různé vypravěče, zpětné pohledy do děje, někdy i schválně nechá příběhy otevřené, nedořečené. A magie? Ta je jak stříbrný prášek lehce se vznášející v černočené tmě, jen malinko přikrývá, dodává lesku a záře.

Naše představa o logice věcí... ha, ha, ha

Sbírka povídek Všechno je definitivní je pro mě velkým překvapením, neboť jsem už ani zázrakem nedoufala, že se ještě k dobré sbírce hororových povídek kdy dostanu. Většinou jsem odrazena prostostí námětů a předurčeností vysvětlení. Taky strachu tam bývá pomálu. Kupodivu. "Ano, peklo by opravdu mohlo zprostředkovávat opakování."

Tentokrát se Stephen King opravdu při sestavování nechal vést náhodou a dokonce bych řekla, že jsou povídky daleko kvalitnější, než v knize Mrtví můžou někdy zpátky. Neříkám, že jsou nápady originální, rozuzlení (pokud nějaké je) nepředvídatelné nebo že se třesete při každém slovu, ale jsou věrohodné, jsou tak opravdové. Navíc jsou perfektně napsané. Každá úplně z jiného soudku, až tedy na několik počátečních, ve kterých vypadá, že si King prostě k tomuto tématu povídku napsat musel. Taky se statečně v úvodu obhajuje.

Počínaje Sestřičkami nahlížíme do jiné roviny… a to zkuste chytat mouchy do lasa nebo se rovnou připravte na jízdu smrti. Ono se opravdu nevyplácí přát si něco za úplňku; ani když si přejete, aby vaše matka byla zase zdravá a v pořádku. Pokud nevíte, že už je nějakou dobu mrtvá... ale kdo to může vědět, že.

"Tak tu sedím, srdce bolí, jak rád bych sral a už jen prdím.
Tak tu sedím, zrovna jako ty, snažím se vysrat z podoby."

Thinking About You

M83

... a Animatrix k tomu přídavkem.

Tandaradei... vlastně Tekeli-li!

Časopisecky vyhlížející brožura s hrůznou, barvami hýřící obálkou nesoucí název V horách šílenství ani nemůže, než odradit každého, kdo se u ní jen naokamžik zastaví. Na druhou stranu si ale můžeme všimnout i jména autora, pak po ní sáhneme všemi deseti, protože vzhled přeci není to nejdůležitější.

Howard Phillips Lovecraft jako strůjce nesčetných hororových příběhů je snad známý všem zasvěceným příznivcům tohoto žánru. Ač tohle všechno jistě platí, znám opravdu jen málo lidí, kteří od něj něco četli a není to zapříčiněno jen obtížnou sháňkou jeho knih, ale taky prahbídným překladem některých, což odradí ten zbytek.

Pro mě to byla také první zkušenost s tímto mistrem v zebrubných popisech prostředí, pocitů, charakteristik osob... ve vytváření tajemné atmosféry. Nicméně nutno poznamenat, že strachnahánějících scén aby člověk pohledal. Jako dobrodružný výpravný příběh s nadpřirozenými jevy paráda; věrohodnosti jistě přidají i důkladně propracované detaily jak historické, biologické či geografické. I značnou zastaralost a nepropojenost s naší přetechnizovanou dobou beru v úvahu... ale chtěla jsem se bát.

Samozřejmě, že vědecká výprava směřující k severnímu pólu narazí na něco úchvatného. Samozřejmě, že to budou pozůstatky mimozemské civilizace, které vypadají na první pohled naprosto neškodně. Samozřejmě, že tam většina zařve. Ale samozřejmé tohle všechno je teď, v době, kdy to Lovecraft psal, to byl nepředstavitelný, děsuplný nápad. A s tím je to taky třeba číst.

Sedma zelená, neposečená, slunce na ni svítí

"Proklínám tě, proklínam tvoji kartu. Nechť ti sebelepší stovku zničí dvě plonkové desítky, které koupíš v talóně, každý tvůj betl nechť je zhuben nenápadnou osmou, kterou ti podebere protihráč, jenž má lajer sedmi karet, tvoje dvousedmí buďtež putošena nenadálými multipunkty... Ať nemáš radosti z krásné karty, ať tvůj zrak je neustále unavován pohledem na smrdinu bez hlášek a bez desítek. Ať ti nic nepomůže od špatného listu, ani snímání levou rukou, ani otáčení židle, ani řezání karet, ani plivání na talón..."

Karel Poláček: Hráči. (str. 66)

Kovárna metafor

Jak už to tak chodí, při čtení textů se řetězením dostáváme k dalším textům... v tomto případě jsem se při čtení Ecových Mezí iterpretací kupodivu dostala k velice útlounké knížečce nazvané Šest problémů dona Isidra Parodiho a nejenže jsem povytáhla obočí nad Ecovou intertextovostí, mám na mysli Šest procházek literárními lesy (to přece nemůže být náhoda), také jsem se dozvěděla, že pod autorovým jménem této knihy - Honorio Bustos Domecq - se skrývá dvojce spisovatelů a to Borges a Casares.

Nicméně dosti podivování. Tyto problémy, jak značí název, nejsou nic jiného než vraždy, které je třeba vyřešit, ale jednoduše by to v tomto případě ani jít nemohlo, takže čekejte to nejzvláštnější necolumbovské vyšetřování, při kterém se nepohnete z vězeňské cely.

Hutností odkazů k imaginárním spisovatelům a imaginárním dílům se jednotlivé příběhy stávají skoro neprostupné; čtení tedy rozhodně není doporučeno do vlaku či jiných veřejných míst, jinak se může stát, že vlastně nevíte, kdo koho zabil a kdo příběh vypráví.

Už vůbec nepočítejte s tím, že byste byli schopni se držet v proudu myšlenkového toku dona Parodiho. Řešení je vždycky nasnadě, ale až nám to vyřeší... bohužel tedy nezbývá než číst. Nebo bohudík. Jak ten to sakra dělá!

A trocha Tartuské školy

"Přeměna řetězce faktů v text je nevyhnutelně spojena s výběrem; (...) V tomto smyslu každý text přispívá nejen k zapamatování, ale i k zapomnění. (...) Text není skutečnost, nýbrž materiál, pomocí něhož ji můžeme rekonstruovat. Proto historické analýze dokumentu musí vždy předcházet analýza sémiotická. Badatel, který si vytvoří pravidla rekonstrukce skutečnosti na základě textu, dokáže vyčíst z dokumentu i to, co z hlediska autora nebylo "faktem" a mělo být zapomenuto."

Lotman, J. M. - Uspenskij, B. A.: O sémiotickém mechanismu kultury. In: Exotika. Výbor z prací Tartuské školy. (str. 42)

Trocha odpolední hudby

Jak je to vlastně s těmi hrami? III.

"Myšlenky jsou mraky. (...) Myslíte si, že jste pronikli hluboko do jejich nitra, analyzovali to, co se nazývá strukturou, či dokonce "post-strukturou" - a přitom je to vše příliš brzy anebo příliš pozdě. Jeden mrak vrhá svůj stín na jiný mrak, stín mraků se mění podle toho, z jakého úhlu se k němu blížíte.
Myslím si, že Wittgensteinovi tanula před očima myšlenka (mrak) tohoto druhu, když rozpracovával svou teorii her řeči. V žádném případě to nejsou hry, jež bychom hráli tak, že bychom jako nástrojů používali speciální jazyky. Naopak. Wittgenstein vysvětluje, že pravidla hry její hráči neznají a že používat jazyka jsme se nenaučili tím, že bychom si výslovně osvojili jeho gramatické či lexikální vlastnosti. Učíme se mluvit tímto jazykem, když jako děti naslepo bloudíme oceánem vět."

Jean Francois Lyotard: Putování a jiné eseje. (str. 12-13)

"Moment! Moment! Ledňáček přichází; ledňáček nepřichází." :)

Proč vlastně něco psát, když už všechno napsáno bylo? Tak třeba i s touto Belbovou otázkou se můžeme v knize Virginie Woolfové Orlando setkat. Několika nepříjemnými zkušenostmi s nemožností komunikovat či jakkoli existovat vedle lidí, společnosti, navrací nás k samotě, která je halena milosrdnou tmou, jež nám dovoluje hledat pravdu, ale také si ji vyslovovat. Tak chce i Orladno být sám svobodný, sám vyrovnaný, sám pravdomluvný. Bohužel mu to ztěžuje jeho touha být básníkem a psát.

"A tak se stalo, že myšlenky o lásce přikryl sníh a zima; polena hořící v krbu; ruské ženy, zlaté meče a štěkání jelenů; umolousaný král Jakub a ohňostroje a pytle s pokladem v podpalubí alžbětinských korábů. Každá jednotlivost, jakmile se ji snažil vyjmout z jejího místa v hlavě, byla takhle obtížená jinými věcmi jako kus skla, který po roce na dně mořském obroste kostmi a vážkami, mincemi a kadeřemi utopených žen.

"U boha, další metafora!" vykřikl, když tohle řekl. (...) A k čemu to?" otázal se sám sebe. "Proč to neříct jednoduše těmi a těmi slovy, (...) jak jednoduše říct těmi a těmi slovy, co je to Láska.""

Na druhou stranu se Orlandovi podaří něco naprosto nevídaného. Stane se Orlandou. A to doslova:). Proč taky žít něco, v čem nemůžu najít žádný smysl, takhle je to všechno zajímavější (možná), snadnější (možná) a i psaní dává nějaký smysl (no, tak to snad ani ne). Každopádně je čemu se zasmát. Kupodivu. A v několika málo vteřinách si opravdu můžete zlomit nohu, najít ten správný smyls, potkat toho pravého a zamilovat se. Tak proč to nezkusit třeba takto.

"Neboť moudrou šetrností přírody došlo k tomu, že náš moderní duch se téměř obejde bez jazyka; úplně stačí ty nejběžnější výrazy, protože stačí i nic; z toho tudíž plyne, že ten nejběžnější hovor je často nejpoetičtější a nejpoetičtější je přesně to, co se nedá zapsat. Z kteréhož důvodu zde necháváme prázdné místo, které se však musí chápat tak, že tento prostor je naplněn k prasknutí.

...

...

...

...

..."

U vína za nocí s tebou a tobě

VÍRA

Nevím je kde se mi rozpůlí víra
Se trojí se třísí
Mě cestou z níž čtvrtý ji neposbírá
A z balíčků v talonech zahoustne prach
Přežívá zabít ji sílí mi v krách
Sama dnem prohlédne zaváté další
Cukruju sněhem si co mě zas zháší
Mísy mísy mám plné jak přidávám z ničeho
Nesnesem unesem marné jest moje jho
Dopíjím a jak ty bereš mě sebou?

Nemám svět je jich moc a tak mě jebou

NEVÍRA

K obloze teplo a podlaha mráz
Do nebe vrosteš jinak jsi kaz
Stěny mnou hýbou je nepřetékám
Jenže ne tam jenomže někam
Myslím si v sítích tvých slepě tikám
tá tatatatáratatá titá tatattta
Nebo jsem ty
Nebo je dotek
Nebo je Nebo
Nebo je
Bojácný
Tatarák
Biblioték

Bird York - In the Deep

Smutná hudba k smutnému filmu, každé i bez sebe, zvlášť, ale jelikož to takto vyšlo, tedy dohromady nádherné...

Z vlastní záhrádky

A ztichlé trubky zkalen zlatý svit

Možná i s trochou subjektivizace dnes tedy několik málo vět, skládajících se ze slov, skládajících se z myšlenek, skládajících se z pojmů a soudů či jak to vlastně bylo. Poslední, bohužel, dokonce ani mně přímo ne, pouze odposlechnutím jsem se k této informaci dostala, kniha, která mi tedy byla i nebyla doporučena, jak vyplývá z výše velice komplikovaně rozvitých souvětí, je Dražba série 49 od Thomase Pynchona (a konečně).

Z nicneočekávajícího čtení se samozřejmě vyklubalo okouzlení ze všech těch propletenců vztahů a příběhů zapletených v pletence... a hlavně znaky, ano, na ty se už nikdy nebude smět zapomenout. Nakonec se tedy přes kostní moučku dostáváme k vytváření si svého textu četbou textů v textech obsažených.

(nejdříve to ale musím dočíst, tedy chvilinku...)

Dokonce pampeliškové víno, to mi taky připomíná dlouhé a teplé letní večery strávené ve vtipných hovorech o kdejakých zhovadilostech; ale dnes už jen zvesela. Měla bych se ho naučit vařit, pampelišek u nás roste spousta.

Hm, to je velice zajímavé. A teď bych měla říct... snad si opravdu v těch Prázdných ulicích dělá z nás autor legraci, nebo už přestávám zastávat dokonce i názor, že to tedy nebylo nakonec tak zlé. Ale zpátky; s rychle ubývajícími stránkami se samozřejmě rozpadají veškerá relativně smysluplná symbolická řešení. Přesto právě bez toho úplného posledního Slova je mi to mnohem milejší.

Jak je to tedy s těmi hrami? II.

"Svět nemluví. Mluvíme jenom my. Svět může být, jsme-li vybaveni jazykem, pouze příčinou našich mínění. Nemůže nám však nabídnout jazyk, kterým bychom mluvili. To mohou udělat jedině druzí lidé. Pochopení toho, že svět nám neříká, které jazykové hry máme hrát, by nás nicméně nemělo vést k tvrzení, že rozhodnutí o tom, kterou hru hrát, je arbitrární nebo je výrazem něčeho hluboko v nás."

Roland Barthes: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. (str. 6)

Jak je to tedy s těmi hrami? I.

"Vnímanie umeleckého textu je vždy bojom medzi polucháčom a autorom (v tomto zmysle je v skúmaní a percepcie umenia použiteľná matematická teória hier). Keď si poslucháč osvojil určitú časť textu, "domýšľa" si celok. Následujúci "chod" autora može tento dohad potvrdiť, čim sa stane ďalšie čítanie neužitočným (...), alebo odvrhnúť dohad a žiadať od poslucháčov novú konštrukciu. Ale nasledujúci autorský "chod" znova stavia tieto dve možnosti. A tak to pojde až do chvíle, kým autor "nezvíťazí" nad predchádzajúcou umeleckou skúsenosťou, estetickými normami a predsudkami polucháča, a nevnúti mu svoj model sveta, svoje ponímanie šktruktúry skutočnosti."

Jurij Lotman: Štruktúra umeleckého textu. (str. 325)

David Mitchell - Třináct měsíců

Nechť tedy pokračuje, nacházejíc v nitru stále stejně podbarvené a dobarvené vykreslování příběhů, ve vypravování David Mitchell. Třeba zrovna jako v této "vesnické" (jakou bývá ne neprávem nazývána) idylce několika dávno už dospělých mladíků a několika téměř pubertálních rodičů... jak to tak chodí.

Prvky místy nerealistickými a tajemnými, doplňující tak úplnost autorova vyprávění, nemůžeme opominout, stejně jako ve svém díle předcházejícím, vždyť kdo jsou jeho vzory... ale tak nějak i do totoho prostředí patří, vždyť kde jinde než v malých vidlákovech se můžete nechat vozit tramvají po lesích.

I z těch nejvšednějších každodenních chvil, třeba strávených v místní škole, bloudící v rozhodně ne amazonském lese nebo přemlouvající svého Kata, aby dovolil nevypadat naprosto teploušsky, je poskládaný rok a kousek života školního koktala, který bohužel občas zapomene, že "boží" už se dávno neříká.

A komu z nás se to někdy nestane, že... nicméně za tikání metronomu se mnohem snáze vyslovuje a velice krásně odpočívá.

Albert Cohen - Milá Páně

Až několik měsíců jsem strávila v zajetí této knihy (nutno přiznat, že v tom hrály roli i okolnosti načasování) a věřím, že by si s ní někteří podložili piano... já si ji však na doporučené doporučení raděj přečetla.

Milá Páně je opravdu milá, naivní, hloupoučká idiotka, je to ta pravá pro uvěznění v silách lásky, pro uctívání, pro nádherné sdílení několika okamžiků, pro občasné rozpravy, pro nahlédnutí vlastní nesmyslnosti žití... nějak přesně v tomto pořadí.

Jsou to kilometry čtení, vylévání myšlenek do poslední malinké kapičky, dumání nad nejobyčenějšími každodenními úkony. Tento neuvěřitelně zdlouhavý text je plný úplně všeho, co kdy mohlo člověku problesknout hlavou. A ano, je to také, mimo jiné, milostný příběh; nejprve v tajnosti třpytící se, posléze na světlo špíny proniknuvší.

Opravdu obdivovat autora, neboť rozpracovat několik hodin koupání a oblékání se do desítek stran, je umění, kterým se pyšní málokdo. Tedy pevné nervy!

Slza v ohni

Jen takový kratičký sestřih s úžasnou hudbou, která je opravdu pro tento seriál jako dělaná, ač to někteří nemohou přenést přes srdce... Massive Attack - Teardop.